Sany, sestra Míny

Tak tenhle zápisek si musím napsat sama. Mína nechce ani slyšet, že by měla nějakou sestru, i když "nevlastní", volnou, neochočenou.
Lokalita, ve které se nachází naše zahrada, je odedávna místem, kde se vyskytují polodivoké kočky. V sousedství se nachází domov důchodců: jednak zdroj potravy, ale také místo nebezpečné. Tito staří lidé dokážou být krutí, přesto, že jsou vetšinou opuštění jako ty kočky...
Donedávna zde žila též stará paní, která měla svůj malý domek plný koček.
Z tohoto území, kočkami oplývajícího, pochází Mína. Malý mrňousek, ponechaný svému osudu (co postihlo matku, nikdy nezjistím), vylezl ze skrýše a vrhl se vstříc neznámým tvorům... A risk se mu vyplatil.
Mína nebyla podobná žádné z koček, které se po zahradě producírovaly. Zpočátku jsem si totiž myslela, že z ní roste obyčejný mourek se špatně znatelnou kresbou. Byla taková trochu střapatá. Až po roce začala oháňka obrůstat, neznatelná kresba zmizela. Srst zhoustla, narostla tmavě šedá podsada s nahnědlými konečky. Ale kde se taková kočka vzala? Dlouho to pro mě bylo záhadou. Převládající barvou tamní populace koček byla černá a kombinace bílá-černá-mourovatá. Až jednou se mi s večerním šerem podařilo zahlédnout mohutného kocoura s hustou hnědošedou srstí a navlas stejnou hlavou, jakou jsem vídala doma. Ostražitý, opatrný, stále připravený k útěku. Matka zůstala neznámá, ale tenhle kocour měl evidentně packy v otcovství. O život jej zřejmě připravilo auto. Nalezen u cesty ve sněhu.
Loni na podzim se odněkud přitoulal zrzek, štíhlý a docela plachý. Paní, která kočky krmila, už umřela a tak v kůlně na nářadí ztloukl manžel dřevěnou podlážku, aby kočičáky při baštění nezábly packy a já zhotovila zateplenou boudu. Na kožešince ale nebyly žádné rezavé chloupky, jen černé...
Na jaře se záhada vyřešila. Koukám, a ona na sluníčku sedí hnědočerná chundelka se žlutýma očima a nosánkem, jako má Mína. Je menší, srst nemá tak hustou a také nevím, jestli je tak heboučká, jako má Mína. Tahle číča na sebe totiž nedá sáhnout.
Pochopila, že tady je vítána, a každý večer si chodí pro svou večeři. Granulky jsou k dispizici pro ni i další dva-tři kocouří bezdomovečky stále. Ale Sany ráda kapsičku nebo masíčko. Příjde si pro mě i za mnou na zahradu, když zapomenu, že už je čas na dlabanec. Postupuje jako Mína - sedne opodál a hypnotizuje očima.
Domeček po staré paní, kde měly kočky celou kůlnu pro zimní "bivak", je v rekonstrukci. A tak se připravuju na nápor zájemců o zimní ubytování. Vyrábím "kočičí hotely", zateplené krabice s polystyrenem, bublinkovou folií a vystlané senem. S umísťováním ubikací mi pomáhá manžel. Hotel musí být totiž umístěn tak, aby po něm kočky nemohly chodit a nepobořily jej (loňská zkušenost) a aby jej neshodily. Umístění pod stropem je udeální - ke vchodu vedou desky (no, vypadá to srandovně, jak můří nožky, ale hlavně, že nebudou chuďata mrznout).
Celé léto i podzim jsem se pokoušela potvůrku Sany "ochočit" různými dobrotkami. Žádná lahůdka ji nepřiměla nechat se polapit. Asi věděla, že bych ji nechala vykastrovat.
Možná podle fotografie se ty dvě, Mína a Sany, nezdají být podobné. Usvědčují je ale "frňáčky". Mají obě kratší a užší čumáčky, než ostatní klasické kočky. Propůjčuje jim to takový nevinný výraz. I když Mína, co by puberťačka... ďábel s výrazem anděla. Otcovství jsem tehdy přičítala zcela jiným tvorům, než kocourům. Podezřívala jsem pumu, buldoka, hada a dokonce i krokodýla... Ale navenek jsem se pyšnila tím, že máme doma kříženečka s britskou modrou. Ovšem pak jsem potkala paní s briťákem na kšírkách (jo, do té doby jsem fakt viděla britku jen na fotkách!) a hned jsem si ho musela pomuchlovat. No a v ten moment vzala britská teorie za své. Teda, ne že by neměl úžasný kožíšek... ale heboučký Míny ohoz to fakt nebyl. Takže - která kočka s hebkým kožichem a kratším nosem byla natolik rozšířená (i na skoro venkově), že se vmíchala do genů statnému kocourovi? Myslím, že nejvyšší pravděpodobnost má dědeček nebo pradědeček peršan.

Foto - Sany: hlídám vozík

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama