Čichám zradu

Dlouho jsem nic nepsala. Není to moje vina, nemůžu za to, že bydlím s gamblery a závisláky na virtuální realitě, věčně přisátými na bedýnky s obrázky. Asi jsem si tu rodinu vybrala špatně. Jenže uznejte, že v pěti týdnech života nemá koček ještě ty správné zkušenosti s výběrem dvounožců.

Mám velmi vyvinutý čich. Moc ráda čichám ke všem novým věcem, očichávám oblečení, boty, ruce a taky ty... fusekle. Pootevřu tlamičku – vůně jsou pak mnohem intenzivnější – a nasávám ty zajímavé pachy. Dvounožka se tomu směje a říká mi „ty moje feťačko“. Když přijede ze zahrady, donese mi trávu, natáhne ke mně ruce a zve mě: „Pojď si mě přečíst.“ A já čichám a vím, kde byla, co dělala a na co sahala. Většinou si přečtu, že se hrabala v hlíně. To já taky ráda, pomáhám s přesazováním aspoň doma, a když si dvounohá rozprostře na chodbu noviny, hned vím, že se bude dít něco zajímavého, a rozložím se střelhbitě na ty noviny. Ona si donese jiné a na ně nastaví různé zajímavé věci, abych měla co zkoumat. Prokážu jí dobrou vůli a zkontroluji, jestli mají rostlinky v pořádku listy, a rovnou odstraním ty přebytečné. Pak prověřím vzrůstnost kořenové soustavy. Vím, že nejdůležitější je hlína, a tu kontroluji obzvlášť pečlivě. Osvobodím co největší množství zeminy ze zajetí pytle a pak jej velmi důkladně pročichám, abych ověřila, že neobsahuje žádné potvůrky, co by mohly kytičkám ublížit. Přebytečnou hlínu na packách odstraňuji co nejrychlejším během přes koberec.

Ale abych úplně neodbočila od mého problému. V poslední době mě velmi znepokojuje to, co cítím, když se moji spolubydlící vrací na mé teritorium. Řeknu to zkrátka : cítím zradu. Omacávají cizí živočichy! Vždyť mají mě! Prý Sanuščiny koťátka. Prý se nechají mazlit. Nevím, co je zač ta Sanuše ani koťátka, ale ty pachy se mi fakt nelíbí.

Jo, nejsem mazlící ani vrnící kočka a muchlovat mě může jen „můj“ páník, pokud já mám náladu. Ale je tolik věcí, co dvounožka může! Může mi otvírat konzervy, umývat mističky, dávat čistou vodičku, čistit záchůdek, sbírat moje chloupky po bytě, může si se mnou povídat a taky hrát – třeba na kočku a myš – tu mám hodně ráda. Víme, kdo je tu kočka a kdo dělá myš, že jo? No a může mě taky obdivovat, chválit a tetelit se blahem, když ji přiběhnu přivítat (no jo, jestli máš šunku, tak si mě i můžeš pohladit). Jsem vyjímečná kočka a zasluhuju obdiv a uctivé chování – ne jako nedávno, jak přitáhli tu odpornou bednu s dvířky a prý pojď, Mínuško, pojedem se projet, dostaneš mravenečka! Ani netušili, co dokáže domácí šelma! Prodělala jsem rychlokurz otevírání síťových dvířek na balkon, předvedla spoustu kreací na téma svištící šedá šmouha a provedla jsem dvounožce odběr krve. Odkapávala jak baterie ve školní umývárně a úplně zapomněla na spisovnou češtinu. Zradila mě deka, do které jsem byla zcela zákeřně polapena a omotána jak bourec morušový v kokonu a následně vražena do klece. Do ordinace mě dotáhla dvounožka olepená jak billboard a vyvedená z míry nejapnou otázkou zeleného dvounožce, který vyzvídal, jestli je v přepravce skutečně domácí kočka...

A tak milé kočičí přítelkyně, čichám zradu. Čtu na těch rukou, že má jedinečnost je v ohrožení. Pranic se mi nelíbí otázky dvounožců, jestli bych nechtěla kamarádku. Ještě toto! Jen mi zkuste přitáhnout na mé území vetřelce! Žádná sanuščata nepřekročí práh mého teritoria! TADY vládnu JÁ!

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama