Jak jsme se rozrůstali...

Jak jsme se rozrůstali

Spokojeně jsme žili- JÁ TYGR a Flíček. Až jednou šel páníček na procházku s dcerou a uviděli malinkaté roztomilé kotě, které se navzdory svému zbědovanému stavu k nim nečekaně rozběhlo. Přinesli ho domů se slovy: "Necháme si ho?" Panička ho prohlédla a přišlo jí ho líto. Kotě mělo kolem krku pevně utaženou mašli. Asi ho měli malé děti. Byla to kočička, pojmenovali jsme ji Mourinka. Dodneška moc nevyrostla.
Panička dlouho zvažovala, jestli si jí necháme, ale pak prohlásila, že ji vyléčíme a najdeme jí páníky. Nebylo to její první bláhové prohlášení v životě, slyšel jsem ho pak mnohokrát. Samozřejmě, že Mourinka u nás zůstala A BYLI JSME TŘI. V té době si ještě panička myslela, že tři kočičky jsou tak akorát. JENŽE!
Rozkřiklo se: Ti lidé jsou nejspíš milovníci koček! A UŽ TO JELO. Loni v létě sundal páníček z plotu malého kocourka Toma a vzápětí po něm se k nám nastěhovala kočička Eliška. A BYLO NÁS PĚT! Páníček se chytal za hlavu, ale co dělat. Útulek poblíž jsme neznali (naštěstí teď už ho známe) a vyhodit nemocné zvířátko zpátky na ulici, kde by ho čekala jistá smrt, nikdo nedokázal. Nás všechny kocouře-kluky zbavili jejich mužské ozdoby, ale pro Toma už bylo pozdě.
Panička byla v šoku. Starší dcera jí jednou povídá: "Mami, Eliška asi čeká koťátka, má ty cecíky nějak větší." Panička ji odbyla, že to není možné a ať nesýčkuje. Tom to dva dny před kastrací stihnul... Eliška se zakulacovala.

Váš Tygr, Pan Kočičák

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama