Casus delicti

Vážně nevim, jestli-vá jsem vám už dostatečně popsal, jak výjmečnej a krásnej - po všech stránkách - jsem.
Tak helejte. Já jsem na svůj věk děsně velikej a silnej, mám báječně tečkovaný tečky, oči jak jantáry, uši oštětičkovaný, tlapy jak lev, pružnost leoparda a inteligenci... no inteligenci nejmíň, nejmíň, jak ministr vlády.
Na výstavě mi do posudku napsali silný, ale sladký, nadějný kluk, a to jsem prosím já, naprostá dokonalost, neodolatelně šarmantní - jak Oldřich Nový - a citlivý jak princ William.
Tak si tak ležím, a přemýšlím, jak jsem fakticky dokonalej, a najednou mi napadne: Mordechaj, ty jsi výlupek vší ctnosti, ale KDO TO OCENÍ? A odpověď, no co myslíte, jaká je odpověď? Nikdo! A přemýšlel jsem teda dál, jak to udělat. Jasný je, že když je někdo tak dokonalej jako já, tak všechno na světě mu patří, na tom se shodnem, ne? Ale nestačí, že vám to patří, taky to musíte dát najevo.
Já jsem začal s taškama. To je logický, ne? Páníčci občas jedou do světa, věci naházej do tašek, tak v tom světě musí každý poznat, že tohle je moje. Tak jsem si fíííííííííí... poznačkoval tašky. Bylo to jednoduchý, páníčci je nechávali pod schodama, nedaleko mojích záchodků.
Panička lamentovala, že se to nikdy nevypere, bodejť, snad vim, co dělám za kvalitu, a páníček - už víte - kutil, vybudoval přístěnek pod schody a prej místo Harryho Pottera tam šoupnou kufry, až vyčichnou. Ha ha ha.
Dál bylo zapotřebí uvědomit i domácí, kdo je tu pánem. Nejlepší se mi jevila koupelna a tak jsem si to označkoval i tam. Páníček vypadal už hodně netrpělivě, panička myla a šůrovala, ale kvalita je kvalita a můžu se pochlubit, že i dnes - po týdnu - mou značku bezpečně identifikujete a žádný zázračný čistič, o kterém mluvila, mě neeliminuje.
Nakonec jsem si usmyslel, že krom sebe mám nejvíc na světě rád paničku a je teda řada na ní. A tak jsem jí počural peřinu. Už v okamžiku, kdy to zjistila, jsem tak nějak odhadl, že jsem asi zašel moc daleko. Snažil jsem se teda svoje značení zahrabat, ale na tý peřině to fakt nešlo, tak jsem se spoleh na svůj bezbranej kukuč. Musim říct, že panička je buď fakt formát, nebo úplně blbá. Vůbec nekřičela, nerozčilovala se, povídá jen: "Ale Mohýnku..." a vodnesla peřinu do pračky, aby se vyprala.
Tak já myslim, že to dopadlo dobře, a přemýšlím, co bych si poznačil příště, jediný, co mi znervózňuje, je, že jsem zaslech paničku povídat, že mě čeká nějaký šmik fik. To zní fakt děsivě, tak se zatím držím. Držte i vy mě - palce.
Váš Mordechaj

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama