Déja vu

Něco je ve vzduchu.
Něco se chystá.
Něco přijde.
Něco se stane.
Nevím co.
Ale jsem z toho na nervy.
Včera u nás byl kamarád Reňa.
Nic mi nepřinesl.
Nikdy mi nic nepřinesl.
Drbat pod krčkem umí skvěle, takže ho mám rád. Když jsem byl ještě Baskervil, krásně se sním pralo, kousalo a škrábalo. Teda já jeho, on by si to nedovolil, má rád zvířátka, takže hrubé násilí nehrozilo, maximálně úprk. Můj. Jo, abych nezapomněl, někdy mi dá vylízat talíř po obědě.
Dali si s paničkou kafe. Uvelebil jsem se mu na klíně a spokojeně jsem podřimoval. Do stavu pohotovosti mě uvedl až konec rozhovoru. Prý se má panička rozhodnout a to rychle. Má prý na to tři dny.
Tak to teda prrrr! Nám tady nikdo žádná ultimáta klást nebude. Jsme samostatná jednotka a my si řídíme život, jak chceme my, častěji, jak chci já. Pro jistotu jsem ho kousl, aby se vzpamatoval.

Už druhý den mi to vrtá hlavou. Panička sice do telefonu kamarádce říkala, že je rozhodnutá. Že na to nepotřebovala ani minutu potom, co jí došlo, že to není sranda, ale fakt.
Jdu na radu k vlčici.
Tak ta neví vůbec nic. No bodejť. Kdo by taky s ní něco konzultoval, od toho máme mě. Cecilka všeznalého, hodného, mazlivého, diskrétního, moudrého, našeho.

Tak už se to děje.
Panička dává na hromadu knížky a za mé pilné asistence je svazuje provázkem. Asi mi chystá prolézačku. Provázek je na to, aby se mi nesesypala. Paráda, sedím až nahoře. To je výhled. Teď panička vytáhla od někudy parádně šustivé pytle. Dává do nich oblečení a skládá je vedle knížkové rozhledny. Tsss, jestli si myslí, že potřebuji záchranu, kdybych padal tak... To jsem se asi urazil... Huráááá, krabice! Přestávám být uražený a obydluji je...
Blik! Teď mi to zapálilo. Déja vu.
Někdo se stěhuje. Ale kdo, Trapitel mladší s náma už nebydlí dlouho, Trapitel starší se odstěhoval s holkou a rozmnožil se. Že by se chtěla od nás odstěhovat panička nepřipadá v úvahu. Je na nás závislá. Citově. Bez nás by zahynula.
Blik! Znova mi to zapálilo. Déja vu. Stěhujeme se.

Já nikam nechci, jsem tady zvyklý a vlčice taky. A vůbec mě neukonejší sliby nějaké zahrádky. Nevím, co to je. Jestli to není k jídlu, tak ať mi to neslibuje. Vlčice se nechala podplatit slibem procházek kolem řeky. Nepřidala se k mým protestům. Zrádkyně jedna.
Když budu chtít, budu taky chodit k řece. Třeba je k jídlu, když se na ni vlčice tak těší.
Uvidíme. Máme na to ještě dva dny a  kocouř chytřejší než včera... Eee... tedy, ráno moudřejší večera.

Foto: Tady bydlím já... tedy aspoň chvíli, než mě vyhodí a krabici zaberou nějaké nepotřebné krámy.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama