Jak panička plakala

Tak mě panička přesadila jako kytku. Navíc, jakmile jsme zastavili před novým obydlím, tak se nám sápal do auta nějaký načisto cizí pes. Aha, tak není cizí, je to Bobeš od sousedů a prý zastupoval uvítací výbor.
No, moc jsme si nepolepšili. Tedy, vůbec jsme si nepolepšili. Opravdu nechápu, odkud pramení ta paniččina spokojenost. Zas máme o jednu kočičí tělocvičnu míň a balkon žádný. To mě tedy nepotěšilo vůbec. Jdu na první průzkum. Všechno musím zdokumentovat, jestli jsme nazapomněli záchodek a misečku na vodičku a žrádýlko pro našeho hodného mě.
Jejda, schody. Tak ty jsme doma neměli. Musím je prozkoumat. Nahoře prý je šatna a pokoj kamaráda. A mě prý nemá ani napadnout tam strčit čumák. Chacha.
Tak tady se mi nelíbí, nejsem tu zvyklý a nechci si zvykat, a co je mi po nějaké zahrádce.
Jdu trucovat na skříň. Jsem porcelánový černý kocouř. Snad si mě všimnou a odvezou mě zpět do našeho původního bydliště. Jo tak... já jsem paničce k smíchu a ještě si na mě zavolala posilu, kamaráda i vlčici. Ať prý se podívají, jak nám to s bílou sluší.

Tak už tu bydlíme týden. Ještě nejsem zvyklý. Když jsme zůstali doma sami s vlčicí, prošmejdil jsem celý barák. Hlavně mě zajímalo, jestli nahoře zůstaly otevřené dveře. Tak ne. Dávají si pozor. Ale všeho dočasu. Zjistil jsem, že mi zde schází radiátor, na kterém jsem si celou zimu vyhříval kožich. Místo něho je tu jen taková plechová skříňka s okýnkem, do které hází kamarád nebo panička dřevo a ona kupodivu hřeje. A hřeje parádně. Hned jsem se nasáčkoval co nejblíž, aby mi vlčice nezabrala místo.
Taky jsem zjistil, že se dá dobře sedět na zavřeném okně. Překvapilo mě, že pod oknem není propast pěti pater, ale jen kousíček, a pak je prý to něco, co je zahrada. Tam mě tedy nedostanou ani náhodou. Ani oknem, ani dveřmi. A opravdu nechápu, proč panička úzkostlivě nabádá kamaráda, aby dával pozor, abych neutekl ven, že bych prý se ztratil, když to tady neznám. Ven nepůjdu, ani kdyby použili násilí. Jsem domácí kocouř od nalezení a přece bych se nepřiznal, že se bojím. Radši jdu trucovat. Objevil jsem bezva trucovnu. Vedle televize zůstalo místečko akorát pro kocourka černého nenápadného.
Trošku jsem si zdřímnul v nové trucovně. Jen tak někde z povzdálí mezi sny o ptáčcích, co lítají sami kocouřům do tlamky, jsem slyšel paničku. Volala nějakého ztraceného kocourka. Milého. Nějaké zlato černé kočičí. Slibovala šunčičku a přetržení. Kapsičku a čtyři malé do školky. Běhala po schodech nahoru a dolů, šramotila ve skříni a za gaučem. Pak jsem slyšel, že pláče a do telefonu kamarádovi vyčítá. Prý si určitě nevšiml, že mu nějaký kocour proklouzl na zahradu a ztratil se, protože to tady nezná. Plakala moc. To mě vrátilo do relity. Půjdu ji potěšit. Má přece mě, kocourka hodného, milého, našeho. Nemusí přece plakat pro nějakého ztraceného budižkničemu.


Foto: Trucující černý, porcelánová bílá.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama