Kronika žižkovského kocouřstva, díl druhý - O bombičkách

Milí kocouřové, jak jsem slíbil, mám tu pro vás příběh druhý. Takže hajdy do pelíšků a poslouchejte. Byl jsem stále ještě malý kocouř v rozkvětu a s Pudlou jsme už měli zcela synchronizovanou domácnost. Já zlobil a hrál dvounožcům na nervy, ona pelešila bílé chlupajze a ve správnou chvíli pro odvrácení pozornosti od mých lumpáren si hrála na xxl modelku. Abyste tomu rozumněli, Pudla byla velmi šetřivá kočka. Šetřila pohybem, šetřila projevy náklonosti k dvounožcům, prostě se všude šetřila. Teda kromě jídla a puštěných chlupů. Takže pokud se mi povedlo zbourat květináč a Pudla zrovna nespala, nastoupila před dvounožce, zavlnila se, mrkla a nějaký květináč byl zapomenut. Dvounožci se tetelili, že jejich Pudlenka je má přeci jen ráda. No ale jak jsem se zmínil v minulém zápisku, brzo se mělo naše kočkosoužití rozšířit do nových kočičích rozměrů. Dvounožka nabyla dojmu, že by mělo být na půdě ještě více veselo a začala sedávat před počítačem, něco hledala. Pak už to šlo ráz naráz. Od „mám jí“, „dobře, tak tam zavoláme“, „musíme pořídit další záchodek a misku“, „kam je dáme (tu misku a záchodek)“, „oni si zvyknou“, až nakonec po „milý Fífo a milá Pudlenko, budete mít kámošku“. A bylo vymalováno. Detaily o vyjednávání, převzetí a doručení kočičího nášupu mi vyprávěla dvounožka. Pro novou kámošku jeli někam za Prahu k paní, co chová briťule prďule. Že je vlastně nechová, ale že pouze neuhlídala svojí prďuli, vyšlo najevo, až když tam dorazili. Nicméně dvounožci už byli rozhodnutí, přepravku nachystanou, ale že na každého z nich se zavěsilo jedno kotě a nechtělo se pustit, s tím nepočítali. A my kocouřové víme, jak dokážeme být v mladším věku neodolatelní, že. Dvounožci na sebe teda mrkli, paní pronesla klasické „vždyť ono by mu tu bylo samotnýmu smutno“ a domů se jelo ve čtyřech. O seznamování a zžívání s novými spolubydlícími vám toho moc nepovím, né že bych si nic nepamatoval, ehm ehm, ale vše proběhlo rychle a hladce. To víte, byl jsem mladý kluk a kamarády stejného věku jsem uvítal. A Pudla si stále plula na svém bílém chlupatém obláčku, tu nic nerozhodilo. Takže na naší půdu přibyla mourovatobílá slečna Jasmínka a černobílý mladý kocouř Alfréd alias Pérák. Dvounožci nám třem svorně říkali Bombičky. Mína byla od počátku více duchovně zaměřená, nejčastěji meditovala mezi květináči, prý jestli uslyší kytky růst. Alfréd byl moje krevní skupina, tedy správný kočičí raubíř, po bytě se pohyboval většinou přískokama, proto dostal přezdívku Pérák. A život byl opět bezva, vyhlídky stále růžové, díky plným miskám jsme všichni svorně sílili a sílili, až jsme my tři dospěli. Dospěli i dvounožci, a to k závěru, že každého z nich čeká jiná cesta životem. Ale o tom, jak jsme se rozdělili vám povím až příště.

Pan Fidorka, kronikář

Fotka: Alfréd a úlovek

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama