Ahoj modrokocouřáci,
někteří z vás si jistě všimli, že u nás ve smečce nastaly změny. Ano, s Hepčou Prdítkem vás všechny zdravíme od Velké kočky. Je to tu prima, už se spolu nepereme, ani na sebe nesyčíme, prostě jsme kámoši a máme se dobře. To hlavně píšu pro naší dvounožkyni, ale i ostatní člověky, co se jim něco podobného přihodilo. Aby nesmutnili a věděli, že je nám kočičákům u Velké kočky dobře.
Dlužím vám pokračování naší žižkovské smečky, takže připraveni?
V předchozím dílu jsem skončil u velkého královského dělení. Dvounožec se chystal stěhovat na statek, a jelikož s Pudlou a Alfrédem byli nerozlučná trojka, sbalili si všichni batůžky a odjeli. Máme od nich pravidelné zprávy, takže vím, že Pudla rozhýbala špeky a loví, co se dá. Je z ní vesničanka každým chlupem. Alfréd se stal zakamnovou fajnovkou. Poslední novinky jsou, že si dvounožec našel dvounožkyni s prímovou britskou kóčou a teď u nich probíhají boje o pelechy.
Já a Mína jsme se stěhovali s dvounožkyní do malého bytečku za Prahou. Sice tam nebyly trámy jako na naší půdě, ale patrová postel nám k akrobacii taky stačila. No ale to nejdůležitější. Jako byl tam novej dvounožec, kterej kočky v životě neměl. Za to měl ale pár stovek pavouků a štírů. Je vám jasné, že to byl kočičí ráj, pořád se tam něco hemžilo, občas uteklo, no super. Dvounožce jsme si docela ochočili, ale byla to teda fuška. A Mína to pořád kazila, k tomu se ještě vrátím.
No vysvětlili jsme mu, že za áááá kočičí chlupy byly, jsou a budou. Vždycky a všude. Za bééé i my kočky po použití wécé voníme po fialkách. Za cééé v noci se nespí, ale maká. Sprinty, skoky, dusot a řev, to je pořádná kočičí noční. Dvounožec si pro jistotu pořídil špunty do uší.
A taky jsme mu pomáhali. Když utekl pavouk, hned věděl, za jakou skříň, protože jsme tam už s Mínou hlídkovali. To byl rád. Prý takovej pavouk stojí hodně „éček“. Taky když se vylíhli malý pavoučci, tak jsme je pomáhali zahřívat. To vidíte na fotce, jaká se ze mě stala kvočna.
Jenže! Mína to ochočování dvounožce prostě kazila. Nemohla si pomoct. Což chápu. Lovecká vášen je lovecká vášeň, že. Občas, tedy docela často, no asi jedenkrát týdně, se stala menší nehoda. Mína se začala pyšnit novou přezdívkou. Mína, neohrožený bijec pavouků a štírů.
Ať byli pavouci nebo štíři do krabice zavření, zašroubovaní, zalepení, stejně je vyšťourala a pak no... no... Míno řekni, jak jsi to dělala, nestyď se: „Tak tedy, základem je dobře nabroušený drápek, ehm, no a tak jsem prostě otevřela nebo rozřízla krabičku, vypustila zviřátko, párkrát provedla nadhoz a zapíchla, ehm...“ Takže tak. Míňušin nejproslulejší zápich byl nejjedovatější štír na světě, zápas trval 27 sekund, štír byl po druhém kole KO. Míny se díky huňatému kožichu ani nedotkl, to dodávám pro méně otrlé povahy.
Celková bilance našeho žití v malém bytečku byla podle propočtů dvounožkyně:
- pavouci nalezení - v ceně 3000 „éček“
- pavouci usmrcení – v ceně 29000 „éček“
Byli jsme tedy hrubě v mínusu. A tak jsme se opět stěhovali. Do většího bytu, kde měl dvounožec jeden pokoj jako pavoukárnu a kam jsme s Mínou směli jen pod dohledem.
Tam jsme chvíli žili normální poklidný kocouří život, dokavad dvounožkyni necvaklo a nezačala se poohlížet po dalším členovi smečky. Prý když už máme tak velký byt, dvě kočky jsou málo.
Ale to už je na další vyprávění – jen vás navnadím. Bude to o příchodu Uhlíka, pana Borůvky a nakonec i Lupina Lupínka, a vlastně o začátku pravé žižkovské smečky.
Pan Fidorka, kronikář tímto časem u Velké kočky
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?