Dárek

Panička chystala oslavy. Nechápu. Vždycky říkala, že nic neslaví. Nic prý není ke slavení už 20 let. A teď chystá zahradní slavnost. Prý bude mít kulatiny. Kulatiny znám, míčky, kuličky, ořechy. Nevím, co je na nich zvláštního. Že by muselo propuknout všeobecné slavení, když jsem poslední adventní bukvici nastražil v koupelně pro bosou nožku? No... tak uznání se mi nedostalo, byť je začátek května.
Svěřil jsem se vlčici, že mi ty oslavy dělají starost. Jenom zavrčela něco o buřtíku a uzené nožce, co nedávno dostala k narozeninám, jako dárek. A to prý ani neměla kulatiny.
Aha, tak mi to došlo, bude se oslavovat Cecilek krásný, hodný, náš. Vlčice řekla , ať si moc nefandím, že černí kocouři jsou neštěstí samo o sobě a nikdo jim žádné oslavy nechystá. To prý by musel spadnout z višně. Višeň nemáme. Pak jsem na to přišel. Kulatit se prý bude paničce. Práskl to Trapitel mladší, když se radil s Trapitelem starším, jaký dárek koupit. Hned jsem jim navrhl kilo šunky pro hodného mě. Neuspěl jsem.
Mám z toho těžkou hlavu. Neměl bych paničce dát taky nějaký dárek? Ale jaký, když největším a nejkrásnějším dárkem jsem už 9 roků já. Však mi to několikrát týdně připomíná, že jsem dáreček za v šechny prachy a k nezaplacení. Tak co by ještě chtěla.
Tak slavíme. Přijela babička kapsička, paniččin brácha a oba Trapitelé i s Trapitelkou Natálkou. Měl jsem to všechno pod kontrolou. Hlavně jsem dával pozor na mísu s naloženým masíčkem. Opravdu nechápu, kde se v nich vzala ta nedůvěra v hlídacího kocoura. Já přece nechci ukrást všechno masíčko, jenom malinký kousek, neboť jsem na umření hladem.
Smůla, hlídali lépe než já, a když naskládali masíčko nad oheň, pohasl poslední zbytek naděje, že by se mi podařilo něco znárodnit ve prospěch ubohého mě.
Ale přece šance. Maso se z ohně přemístilo na talíř. To vám byla taková vůně, že jsem neodolal. Skočil jsem z lavičky na stůl a v letu jsem vyfoukl kousek Trapitelce přímo z vidličky. Seskočil jsem pod stůl a honem jsem to horké maso položil do písku na zemi. Tím se stalo pro lidi nepoživatelné, ne tak pro kocouře. Ani se moc nezlobili. Babička jim všem vyčinila, že oni si žerou a koucourkovi hladovému napapat nedají. Oslava dopadla dobře, nakonec jsme dostali s vlčicí taky pár dobrotek. Zalehl jsem na kompost a přemýšlel, jakým dárkem já překvapím paničku, když mobil už dostala. Přiznám se, že jsem nic nevymyslel.

Tedˇpřijde pointa tohoto příběhu. Znám ji jen z doslechu. Nějakou dobu jsem byl v šoku a tak si toho moc nepamatuji.
Někam jsem šel, asi do vedlejší zahrady. Tam bydlí žlutá vlčice. Asi jsem si jí nevšiml, nebo jsem si jí spletl s mojí vlčicí...
Ráno mě našel kamarád před dveřma a ocásek mi visel jen na vlásku. Za chvíli přijela panička z práce, moc nade mnou plakala a jeli jsme k panu doktorovi. Když jsem se vzbudil, bylo mi špatně, bolel mě celý kocouř, na krčku jsem měl trychtýř a... ocásek nikde. Nesměl jsem ven, panička mi cpala do tlamky nějaké hnusné pasty a tabletky. Taky mi to začlo hnisat a musel jsem být dva dny ve zvířátkové nemocnici. Moc to bolelo a na náladě mi nepřidal ani můj soused papoušek, který stonal ve vedlejší kleci. Pak už mi bylo líp a líp, papal jsem jen kuřecí masíčko, vyndali mi stehy, sundali ozdobu z krčku a zase jsem mohl ven.
Panička byla štastná, prý si mě teď s žádným jiným černým kocouřem nesplete. A navíc jsem ji slyšel, jak říká, že to byl dárek za všechny peníze, co dostala ke kulatinám.
To, že se mi smála, že vypadám zezadu jako kuře, když ho dává na pekáč, jí odpouštím. Ale dáreček to teda byl.

Foto: Beze slov.

Sdílejte!  |  O sdílení

19 komentářů

Reklama
Reklama