Je to tak, už jsou tady! Jako každý rok. Objevili se najednou a bez ohlášení. Je jich moc, jsou velcí. Každý jiný. Neustále v pohybu. Když znehybní, je to jen na chvilku. Asi jsou to opravdu mimozemské šelmy. Nemusí odpočívat. Mají v sobě snad nějakou vesmírnou energii. Je jich čím dál víc. Ještě aby nám obsadili zahradu, pak dům, pak můj pelíšek a pak... pak... panenkomňauriaskákavá... ještě by mně všechno snědli!!! Musím zakročit. Nebojím se. Jsem poslední akční hrdina. Áďa se jich bojí, raději ani na zahradu nechodí. Daník se nebojí, ale jako parťák je prd platnej. Abych je zabil, musím se jim zakousnout do krku a ten je moc vysoko, musím vyskočit skoro metr a někdy ani to nestačí. A Daník má těžkej zadek, ten tak vysoko nevyskočí. Je dobrej tak na dorážení zraněných u země. Jdu na vetřelce. Kruciš... a je fuč. Není to vůbec jednoduchý vypočítat dráhu, rychlost a výšku smrtícího skoku, když nejsou chvíli v klidu. Jejich MŇAUFO je snad dobíjí na dálku. Ale já se nevzdám, nekdo musí náš dům a zahradu ochránit, když panička na ně kouká z dálky a ani nedutá, asi je zcepenělá strachy. No nic, jdu na ně... přikrčit... připlížit se... mrsknout vousky a ocasem... zavrtět prdelkou... několikrát přešlápnout... áááá... jump!!! ... a mááám ho, zakousl jsem se mu do šíje... už ho vleču. Mrská se, bojuje. Musel jsem povolit sevření. Místo, aby bojoval, hned se chtěl dát na útěk. Zbabělec. Ale já ho srazil jedním úderem mé tlapy. Bojovali jsme dlouho. Nakonec jsem vyhrál a pro výstrahu ostatním jsem ho rozcupoval na kousky a sežral. Třeba něco z té vesmírné energie přejde i na mě a stanu se největším a nejsilnějším kocouřem světa. Proč na mě panička tak kouká? Oči má vyvalený, pusu otevřenou. Asi obdivuje statečného bojovníka... mě. Cože? Motýl? A krásnej? Nechápu... asi se pomátla na rozumu. Krásnej jsem tady přece já! Bertíšek.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?