To muuuuuňky!

Bylo nebylo, před dávnými časy minulý týden jsem se brzy ráno probudil se zvláštním pocitem v pacičkách. Mžourám jedním okem, co mě to tak lechtá. Pak otevřu i druhé, ale nic nevidím. Tak zase položím hlavu a chystám se spát dál. Ale zase to lechtání... Co to sakr mňau je? „Chandlereeee...“ Hlava mi vystřelí, uši napínám, oči kulím, ale nic. Znovu uléhám a „Chandlereeee!“ Zase zírám jako sůva, ale nic nevidím. „My jsme Muňky Darebky...“ „Mňaaau???“ zeptal jsem se udiveně. „Slyšíš správně, Muňky Darebky, bydlíme ti v chlupiskách mezi polštářky předních tlapek.“ „A co chcete, že mě nenecháte spát?“ ptám se. „Za chvilku se probudí kluk a pak tě s námi čeká veliké dobrodružství!“ „Ale já chci spááát!“ zívnu si, položím hlavu a zavřu oči. Ale jen co to udělám, zase mě štípou a budí. „Nespi, bude legrace!“ „Nechte mě nebo vás sním!“ začnu na ně tvrdou mluvou kocouří. „Neblázni, Chandlereee!“ „Snííím!“ a na to si začnu horlivě ždibrat polštářky předních tlapek. „Nebuď morous a pojď s námi za dobrodružstvím,“ žadoní Muňky. „No dobrá, jaké dobrodružství?“ ptám se ležérně. „Na nic se teď neptej, jen nás poslouchej. Za chvilku se vzbudí kluk a pak uvidíš.“ A opravdu. Za chvilku zvoní taková malá černá věc a bratr paničky, který u nás čas od času přespí, vstává.

Tak tedy vstal, zavřel mi dveře do kuchyně před čumáčkem (tsss, taková drzosssst) a vydal se na onu místnost, která je až na chodbě mimo moje území. „Chandlere, užij své šikovné packy a otevři dveře,“ řekly mi Muňky Darebky. Jal jsem se tedy šťourat pacičkou a tlačit hlavičkou do dveří, až jsem nakonec ty tři metry vysoké, obrovské dveře otevřel. „Výborně!“ chichotaly se Muňky.

Vešel jsem do kuchyně, protáhl se, zamrskám mou huňatou prachovkou a koukám, kluk nikde. „Co teď?“ ptám se Muněk. „Vidíš? Nechal dveře pootevřené! Nezajímá tě, co je za těmi stále zavřenými dveřmi?“ V tu chvíli jsem dal Muňkám za pravdu, že vstávání se vyplatilo, a běžím ke dveřím. Opět zapojím packu šmátralku a už se deru ven na chodbu a utíkám po schodech dolů, abych to stihl všechno prozkoumat, než se kluk vrátí. Jdu agentským krokem, jako správný zrzavý panter. Přikrčen vše očuchávám, rozhlížím se, plížím a slyším jemné chichotání mezi prstíky předních tlapek... A vida, tady mají nějaké zajímavé boty. Strčím tam packu, pak hlavu, ale nic zajímavého nevidím. Plížím se dál, schod za schodem. Ťap ťap, pomaloučku polehoučku, ťapi ťap...

Právě si z fousků sundávám jakousi lepkavou síťku, nějakou pavmňaučinu, když najednou -klap- dveře mého království nahoře se zavřely... „Taaaak, to jste to teda vymňoukly, Munice ošklivý! Jak se teď asi dostanu zpátky?“ V pacičkách ticho... „Teď mlčíte, co?!“ Začalo mi bušit srdíčko. Byla ještě tma a já seděl na schodě a zíral. Zrychloval se mi dech. Začal jsem slyšet spoustu neznámých strašidelných zvuků. Otáčel jsem za nimi hlavu a díval, jestli se něco nepohne. Po stěnách se plazily dlouhé černé stíny a jisto jistě mě chtěly sníst ke snídani. Rozhodl jsem se zabořit zadeček do stěny a přikrčit se na schodě tak, že nebudu vidět a stín mě snad obejde. Propadám zoufalství. Sedím a sedím. Zírám do tmy a třesu se. Je tu zima, všechno tvrdé, neútulné. Žádný pelíšek, záchůdek ani papání. „Já tu jisto jistotně umřu, Muňky pitomý!“ hulákám si do pacek.

Sedím, nehýbu se. Sedím, sedím. Dlouho sedím a pořád sedím. A pak najednou slyším další hrozivé zvuky. Ale teď mnohem víc a hlasitěji. A blíží se ke mně... Co budu jen dělat?! „Klid, klid, klid,“ říkám si. Ještě trochu víc vyvalím oči, aby se kdyžtak ta blížící se obluda lekla a utekla. Ale ani se nepohnu, pro případ, že mě přehlídne... -Dup-dup-dup- blíží se ke mně. –Dup-dup- Třesu se. Téměř nedýchám. –Dup-dup- „Už je tu, už jde pro mě!“ schovávám hlavu mezi přední tlapky. Čekám odevzdaně na smrt. „Mňaundělíčku strážníčku, opatruj mou dušičku, opatruj i můj kožíšek, co si lehá na pelíšek. Sbohem plná mističko, sbohem páníčci, sbohem moje království. Bylo mi tu s vámi dobře,“ šeptám si poslední mňaulitbičku skoromrtvého kocouře.

Slyším smích. Ten známý paniččin smích! „Ale ne, to mě chce jen příšera zmást, abych se jí ukázal a ona mě pak mohla sníst. Tak to ne!“ a tak dál sedím a nehýbu se... Už je tak blízko! Srdíčko buší. A je to pořád blíž a blíž. Už mi to sahá na záda! „SBOHEEEEM SVĚTEEEE!“ křičím. „Tys nám dal!“ slyším opět známý hlas. Otevřu mé křečovitě zavřené oči. A opravdu! Je to panička! Jsem zachráněn! Já jsem ten nejšťastnější kocour! Horečně začnu paničce vysvětlovat, že to „Muuuuuňky“ mě sem dostaly. „Muuuuuuňky“ za všechno můžou. A „Muuuuuuňky“ jsou ty nejhorší na světě a přitom si dřu čelo o paniččinu tvář. Panička se jen smála a směje se mi pořád, že jsem prý strašpytel a že jsem prý byl tuhý jak prkno, když mě sbírala ze schodu. Ale to není pravda, víte? Já byl jen v bojovém postoji! Připraven bojovat o svůj život! Já nejsem žádný strašpytel! A už vůbec né prkno! Ale jsem tůze rád, že jsem zase doma v teploučku. A Muňky Darebky už v životě neposlechnu, ať mě štípou jak chtějí. Měl jsem je sníst hned a byl by pokoj. Tímto vás všechny, kočky, kocouři a koťata, před nimi VARUJU!

Váš nebojácný Chandler...

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama