Jak jsem bojoval s hady

Po dlouhé odmlce se vám, milé kočky a kocuři, zase ozývám. Měl jsem velmi napilno a nestíhal jsem proto své zážitky dokumentovat. Teď vám povím, cože se to vlastně dělo...

To vám bylo tak. Jednoho kocouřího rána (tj. když se páníček odpoledne vrátil domů) jsem se líně protáhl a šel ho očuchat, jestli je to on, a když byl, nechal jsem mu na kalhotech vrstvu chlupů a přimňoukal ho ve svém království. Páníček byl ale celý mrzutý. Říkal, že se mu něco rozbilo, prý nějaké trafo k mňautbooku, a že ho tedy musel koupit nové. Lítostivě jsem se na něj díval a snažil se ho utěšit předením a přešlapováním po jeho tašce, kterou si s sebou přinesl. To ovšem nemělo úplně nejlepší účinek, ale alespoň jsem se snažil, že ano?

Pak si páníček odložil batoh, odložil i chlupatou kouli - mě, rozbalil tašku s trafem a ono trafo si položil na stůl. Po dlouhém dni si šel dát něco k snědku. A tak si říkám, že to nové trafo prouzkoumám a podívám se na možnou příčinu selhání toho předchozího. Čuchám čuchám... Pozoruji, poslouchám... "Sssssss" ozvalo se. Napnu uši, zbystřím zrak... "Ssssss" zase zaslechnu. A pak jsem to uviděl! Přišel jsem na to! Trafo prožral had! Ležel tam, černý tlustý ošklivý had. A páníček si toho vůbec nevšiml! Aby jeden kocour za ně všechno musel dělat a na všechno přišel sám... Rozhodl jsem se trafo zachránit a zneškodnit toho strašlivého hada, aby už páníček příště nemusel být smutný, že mu had zase něco prožral. Začal jsem do hada vší silou kousat. Hryzal jsem a hryzal... Had se svíjel, omotával mě silnými smyčkami. Já bojoval na život a na smrt... Rdousil jsem a trhal... Uběhlo asi 5 minut mého usilovného boje a najednou slyším hrozný řev. Uteču za sedačku a opatrně sleduji dění okolo. Asi páníček něco špatného snědl a nesedlo mu to... Nebo se raduje, že záhada rozbitého trafa je konečně vyřešena... Ale pozoruji raději z povzdálí, neb řev zdál se být neveselý... "Já se na to...!! Kde seš?! Já tě roztrhnu jak hada!" ... "Ale toho jsem přeci roztrhl já," jemně mňouknu páníčkovi v odpověď a přikrčím se ve své skrýši. Bouře po chvíli ustala, a tak jsem se odvážil pomalu úkryt opustit. Páníček seděl na zemi a skroušene kroutil se zakousnutým hadem a pročítal papíry, které u něj byly. Po zjištění, že mu poslali trafo jiné, než objednal si jen tiše položil hlavu do dlaní, mlčel a těžce oddechoval...

Šel jsem ho přátelsky trknout a utěšit ho, že už nemusí být smutný, že had už je dávno přemožen a tudíž nám už žádné nebezpečí nehrozí, ale místo toho mě vzal a zavřel do kuchyně se slovy, ať mu radši nelezu na oči. Nechápu proč, vždyť jsem jeho i trafo zachránil...

Co se pak stalo s trafem přesně nevím. Ale co jsem zaslechl z rozhovorů páníčků, tak prý koupili nového hada a trafo s novým hadem vrátili. Oni mají snad ty zrůdné tvory rádi nebo co...

Několik dní poté, kocouřího rána, zase přišel páníček s taškou. A z ní, co nevidím, vyndává nové trafo. Jdu ho opět vesele očuchat, avšak najednou vzduch prořízne ostré: "ZKUS!" A tak poodejdu od trafa, které je zase, jak jsem při bleskovém očíhnutí zjistil, prožrané hadem, a pozoruji, co se bude dít. Páníček se rozhodl, že tentokrát po příchodu zůstane raději o hladu a nikam se od trafa nevzdálí. Spokojeně vše zapojil a s lehkým úsměvem zjistil, že vše jde tak, jak má. A já už se jen těšil na další zápas a záchranu trafa. Abych můj boj s tímto novým hadem trochu zkrátil, prozradím vám, že páník pak vše vypl, zhasl, šel spát. Já ne. Boj začal. Já vyhrál. Páník se probudil. Řev. Já za gaučem. Řev. Rozzuřený telefonát paničče. Já stále za gaučem. Pak rezignace. Páníčkova. Páník sedí na zemi. Rudý. Já za gaučem. Dlouhou dobu. Pak páník omotal nového hada nějakou páskou a zkusil ho opět zapojit. Prý fungovalo. Tak jsem skrýš po nějaké době zase opustil a páníka si hýčkal svým jemným kožíškem.

Dalšího dne přišla domů rozveselená panička a že prý mi něco nese. Tyto zprávy mám samozřejmě moc rád, a tak jsem se jí začal motat kolem nohou a hlasitě si vyžadovat předvedení dárku. Když panička vybalancovala s velkou krabicí v ruce moje omotávky, usadila se na zem a začala krabici vybalovat. Když byla krabice prázdná, hned jsem ji začal okupovat a byl jsem za takový dárek moc rád. Panička se ale jen usmála a mrkla na mě, že to prý ještě není ten dárek. A tak z mého nového domečku pozoruji, co se bude dít dál.

Vybalila takovou velkou bílou lesklou věc. Vůbec jsem vám netušil, k čemu to může být. Pak už se kolem toho motal i páníček a oba to zkoumali a mě vůbec neřekli, co to tam mají. Pak to polili vodou, propojili, zapojili, polepili, položili, mě k tomu posadili, sami se posadili a zírali... No řeknu vám, věc to byla věru zvláštní. Velká, bílá, oblá, studená. Z takové malé dírky z toho tekla voda a ta dál stékala po hrbech do malého jezírka, kde zase mizela. Tak jsem se rozhodl si v tom umýt tlapky, pak vodu ochutnat (v opačném pořadí by to přeci nebylo ono :-)) a ze všech stran to očuchat. Když jsem uznal věc za dostatečně prozkoumanou ze všech kočičích úhlů pohledu, šel jsem si zdřímnout.

V noci jsem se rozhodl jít věc znovu prozkoumat a ocachtat sebe i podlahu v kuchyni. Ale co se nestalo... Voda z dírky netekla, ani jezírko se nepohnulo... Začal jsem se pídit po problému a našel jsem ho! Had! Opět tu na zemi ležel ten prokletý had, který prožíral moji bílou věc. "Tak to teda ne!" zvolal jsem bojovně a vyzval jsem hada na souboj. Had se opět bránil. Svíjel se a já ho kousal, škrábal, zalehával, zadupával... Když jsem uznal že had už je dostatečně zmordován, šel jsem se ještě posilnit a pak spokojeně přitulit páníčkům k nohám a spát. Ráno přijdu do kuchyně a tam sedí panička v noční košili u mé bílé věci, upře na mě smutné lesklé oči a pak beze slova sklopí hlavu k mé věci a mrtvému hadovi. Jdu se k ní přitulit "Já vím. Had ji dostal. Dřív jsem ji ale zachránit nedokázal..." šeptám paničce. Panička ale na mazlení náladu neměla, odehnala mě a šla probudit páníčka. Ten když viděl mou mrtvou bílou věc a zabitého hada, byl také řádně rozladěn. S paničkou si vyměnili krátkou větu: "Co s tim?" Tak jsem jim oběma vysvětloval, že jsem se opravdu snažil mou bílou věc zachránit od hada dříve, ale když jsem přisel, byla má věc už dávno mrtvá. Během mého vysvětlování jsem se ale už zase nesl za dveře... Nechápu je.

Když jsem zase šel zkontrolovat svou bílou věc, už z ní zase vesele pryštěla voda a jezírko se třepotalo a po hadovi ani vidu ani slechu. Tak jsem ji přeci zachránil!

Od té doby jsem přemohl hady i u nabíječky a sluchátek. Avšak jednoho dne se stalo něco divného. Hadi začali nějak divně smrdět a já Vám už vůbec nemám chuť s nimi bojovat. Ale to víte, kocour, co nemá koho přemáhat není kocour, takže si co nevidět zase něco najdu :-)

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama