Jak jsem cestoval

Tak tedy aby bylo jasno, já jsem necestoval. Cestovala moje přítulkyně a zase beze mne. Nevím, co si to vymýšlí. Že prý nerad cestuji. Bych se prej v letadle utrápil. A to, že stále lezu do tašek, že můj nejoblíbenější pelíšek je raneček, ze miluju kufry... To je co!
Ale ne, mně se jen líbil ten název. To jsme si tu kdysi pročítali Šimka a Krampola. A já po zkušenostech ze Švýcarska cestuji po mapě v pohodlí a klidu svého domova. A pak si nechávám vyprávět.
Tak tedy Jak cestovala. Ano, zase ona, moje přítulkyně.
Tentokrát nebyly žádné přípravy, žádné dlouhé balení... Téměř jsem netušil, že se něco chystá. A najednou tu byl ranec. Pečlive odchlupen, vyluxován. Vysavač uklizen. Přítulkyně začala hrabošit ve skříni. Vyndala své převlékací kůže, zavřela skříň otevřela tašku. V tašce kocouř. Vyhnala kocouře, zavřela tašku, otevřela skříň, vhodila tam své kůže, zavřela skříň. Otevřela tašku, vyluxovala tašku, zavřela tašku. Otevřela skříň, vyndala kůže, zavřela skříň. Otevřela tašku, zavřela tašku... Otevřela skříň, hodila do ní své kůže. Otevřela tašku, vyhodila kocouře a pravila: „Tak prima, Maxíku. Poletíš se mnou. Malá zvířata mohou sedět se svými dvounožci v kabině pod sedadlem.“ Letěl jsem okamžitě. Na polici. Odtud jsem s andělským pohledem sledoval balení, tu a tam jsem poradil.
Zabaleno, uklizeno, misky plné. Tak v čem je problém? Česká pošta! Měla doručit letenku. Ve středu nic. Přitulkyně volala, ale že prý nic nepřišlo, že by to jinak bylo ve schránce. Ve schránce bylo. Ale až druhý den. Upozornění. Včera jste nebyli doma k zastižení, zítra se dostavte na poštu... Jsme byli doma ve středu i ve čtvrtek. Nasadil jsem si hřívu, vytlapkoval číslo na poštu a zařval jsem jako leff. Letenka byla do hodiny na místě určení a v pátek ráno mi byl svěřen Maxíkov a kamarádka Majka.
Majku miluju. Hned po své přitulkyni. Je hodná, moc a moc. Chodí mě krmit, hladit, dává mi mlsnůtky... bere mě na zahrádku. Po její péči se vždy proměním v rezatou kouli. Ale tentokrát jsem nepřibral. Ona na mne přítulkyně udělala pěkný podraz. Nechala mi tu granulky, které mi moc nejedou. Sice jsem nehladověl, ale také jsem se nepřecpával.
Když se přítulkyně vracela, škubalo mi ve fouscích. A tak právě v době, kdy v Praze nastupovala do rychlíku, jsem vyskočil na lednici. Chtěl jsem vyhlížet. Skočil jsem jak neřízená střela a shodil jsem domeček. Takový krásný, plastový, občas zdobil vláčky a já měl ten domeček rád. Koukal jsem na tu spoušť a myslel na páníka. Škoda, že domeček neudělal z nerozbitné hmoty. Co kdyby bylo zemětřesení. Zrovna přišla Majka, posbírala domeček a vše ostatní, co jsem shodil a uklidnila mě. To jsem byl rád. Sám jsem se toho tak polekal... Až bude přítulkyně doma, tak už skákat nebudu.
No a po třech hodinách se konečně přiřítila. Přítulkyně. S rancem, taškou a s únavou. Pozoroval jsem ji oknem. Bavila se totiž s Majkou a já jsem se nahoře mohl umňoukat. Přišly domů obě. Přitulkyně i Majka. Co teď? Ke komu mám jít první? A tak jsem se otřel o futro a pak ještě jednou. Očichal jsem tašku, pohladil Majku a už jsem to nemohl vydržet. Začal jsem se tulik k přítulkyni. To bylo radosti.
Tak teď už jsme zase doma spolu. Při vybalování jsem se choval slušně, takže taška se sice luxovala, ale jen od písku. Dostal jsem bonbonky a pak jsem se slastně rozvalil na přitulkyniných kůžich, připravených k praní. Usnul jsem a cítil jsem všechna dobrodružství, která ta moje dvounožka prožila. To byla nádhera!!!!
A tuto sobotu prý bude veliké překvapení. Já už to ale cítím. Dějí se tu děje podivné. Něco se chystá. Něco se ještě bude dít. Taxe těším. :)

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama