Ex ungue leonem (Podle drápu poznáš lva)

Mně se vám poslední dobou stávaj samý nepříjemnosti, ve kterejch jsem, však mě znáte, úplně nevině.
Tak například, když mi panička posledně dávala moji oblíbenou tyčinku z DM marketu, chtěl jsem se jenom přesvědčit, kolik jí ještě zbývá, ťápnul jsem tlapicí po obalu a panička tam měla ruku tak nešikovně, že jsem jí drobet škrábnul.
Copak vo to, vod tý doby, co po mojem posledním úto... co povídám, zákroku, musela bejt vošetřená na ambulantním oddělení plastické chirurgie Nemocnice Na Bulovce (kolektiv, jehož lékaře touto cestou srdečně zdraví), není na nějaký drobný šrámy přecitlivělá, otřela si krev do trička a pokračovala v krmení, ale jsem měl přece jen takový tušení, že je drobátko rozmrzelá.
Tak, abych předešel nějakýmu nedorozumění, vyčenichal jsem si v krabici svoje bonbónky, že si je vodnesu na tajný místo. Bohužel když jsem s touhle kořistí prchal z místa činu, byl jsem paničkou dopaden a označen za malilinko zlobivého kocourka. Popravdě řekla: "Ty zloději jeden zlodějská, počkej, zejtra jedem na očkování a to jsem na tebe, frajere, zvědavá."
Pozdějc´, když jsem si jí vrněním usmířil, mě vzala do náruče a pošeptala mi: "Zítra jedem na očkování k hodnému a móóóc sympatickému panu doktorovi, tak doufám, že neuděláš ostudu."
TAK MOMENT. Jedinej sympatickej jsem tady JÁ! Paničce se nemá co líbit nějakej docela cizí chlap a ještě k tomu doktor. Rozhod sem se, že ostuda bude.
Abych jí zmátnul, vlezl jsem na druhej den ochotně do přepravky, celou cestu jsem duchaplně konverzoval a rozmarným vtipkováním krátil paničce cestu. Když jsme zastavili, chytla se za hlavu a povídá: "Ježíši Kriste, vždyť už jsme tady, tak přestaň vřískat!"
V ordinaci jsem elegantně vystoupil z přepravky a protáhnul se, aby bylo všem jasný, kdo je tady krasavec. Doktor neměl proti mně sebemenší šanci. S pocitem kocouří převahy jsem mu dovolil mě prohlídnout, dost mi lichotilo, že ta smutná postava uznala porážku a opakovaně prohlásila, že jsem nádhernej. A to já teda fakt jsem.
Pak paničce nakázal, aby mě chytla za kůžičku na krku, že to mě prej spolehlivě znehybní, a druhou rukou aby mě tlačila dolů na zadeček, jelikož teď mi dá injekci. V momentě, kdy si panička myslela, že mě pevně drží, a doktor začal s pícháním, podvolil jsem se podle zákonů osvícené cesty jemného umění kocouřího boje působící síle, klesnul jsem na bok, převalil se na záda a zahryznul se doktůrkovi do pravačky. Jehla vyletěla, panička uskočila, doktor ucuknul a já seskočil ze stolu, rozhlídl se, proběh ordinací, abych byl nakonec potupně vodchycenej u regálu s krmivama a umístěnej do přepravky.
Panička se strašně omlouvala a doktor se držel za ruku a tvrdil, že se nic nestalo – HAHAHA.
To jsem, ale eště netušil, jak záludnej ten pan Sympatickej je. Normálně mě votrávil. Jo, jo. Věřte mi.
Jen jsme přijeli domů, neudělalo se mi dobře, byl jsem špatnej po celým kocourovi, smutnej a malátnej. Panička se tvářila starostlivě. Druhej den mi bylo ještě hůř, nic jsem nejed´, vůbec mi nechutnalo, ani bonbónky, dokonce jsem nechtěl ani mlíčko. Panička vzdychala, chovala mě a pusinkovala do kožíšku.
Třetí den jsem se probudil a zas se cejtil skvěle. Když si panička čistila zuby, připlížil jsem se a ze samý radosti na ní ze zadu vyskočil. Zaječela, řekla mi, že jsem terorista a byla hrozně šťastná, že už zase zlobím.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama