Hlad

Zatímco Slečna Dorotka Černá leží na židli a připomíná úhledně složenou štolu z černého sametu, a kdyby co chvíli nevzplály dva žluté lampionky a nekmitl se na černočerném kožíšku růžový jazýček, nenapadlo by snad žádného, že zde namáhavě pracuje malá kočička, běhá Mordechaj ztřeštěným tempem po celém domě, začne zkratkou přes největší škrabadlo na světě, tryskosprintem do koupelny, skokem do vany – prázdné - kde se chvíli zdrží marným lovem vlastního ocásku, načež se řítí s ohlušujícím dupotáním zpět po schodech a při obíhání kuchyně odráží se o stěny, porušuje tak elementární principy gravitace, již zcela vysílená kronikářka šelmích životů činí tento pokus o zaznamenání jejich rozhovoru:
Dorotka: Tentokrát vám píšeme společně.
Mordechaj: Jo, protože nám se děje příkoří!
Dorotka: Příkoří.
Mordechaj: Jo, a strašný!
Dorotka: My totiž trpíme hlady.
Mordechaj: Já trpim strašně. Rozvalí se na zemi a tváří se ublíženě.
Dorotka: Začalo to, když všichni člověci odjeli.
Mordechaj: To bylo strašný, panička naskládala věci do kufrů, bylo mi jasný, že chce zase někam vodjet, tak sem se rozhod, že se jí vyčůrám na plavky, ale mě viděla a vyhnala mě, a tak sem to nestih. No a pak ty kufry naložili a vodjeli. A já sem byl strašně smutnej a hrozně se mi stejskalo. Válí se po zemi a škube zbytky pantoflí.
Dorotka: Mě se nestýskalo vůbec!
Mordechaj: To teda kecáš!
Dorotka: Možná se mi malinko stýskalo po drbání na zadku od velkýho člověka. Olizuje si důstojně tlapinky a vypadá to, že se jí nic netýká.
Mordechaj: Páníčci vodjeli a úplně nás vopustili.
Dorotka: Tak to se samozřejmě nezakládá na pravdě. Každý den k nám chodila opečovávatelka a krmila nás.
Mordechaj: Taky nám čistila záchody.
Dorotka: Ale člověčka nám je čistí každý den dvakrát.
Mordechaj: To je zbytečný!
Dorotka: To teda není. Ty jsi prase a vůbec po sobě nezahrabáváš, úplně se štítim, jít na záchod po tobě!
Mordechaj: Tak nebuď taková slečinka!
Dorotka: Olizuje si tlapičky s čím dál vyšší intenzitou a zjevně uvažuje, že se poběží schovat.
Mordechaj: Náhradní krmička si s náma vůbec nehrála.
Dorotka: Důstojně mlčí.
Mordechaj: Tak taky něco řekni, ty náno! Skáče na Dorotku a zakusuje se jí do krku.
Dorotka: Syčí jak papiňák a ohání se tlapkou s vytasenými drápy.
Mordechaj: V rozrušení třikrát oběhne obývák, přičemž jeho zadní tlapky běží očividně rychleji než přední, přinese napůl rozžvýkanou myšku a tváří se vyčítavě.
Mordechaj: Hodit!
Zoufalá kronikářka mu hodí myšku, donese tyčinku z DM marketu rozdělí jí mezi šelmy, které se tím zázračně udobřují a rozhovor pokračuje.
Dorotka: Nakonec si samozřejmě uvědomili, že za nás nesou odpovědnost a vrátili se.
Mordechaj: Ale až za dlouho!
Dorotka: Ovšemže za dlouho, blbče, to už jsme psali.
Mordechaj: Pravděpodobně neuvěřitelně sprostými výrazy, které zní lidským uším jako "ke-ke-ke" nadává černému kosovi, který se drze usadil na plotu a čechrá si peříčka.
Dorotka: Páníček otevřel dveře a my jsme se šli opatrně podívat, kdo přišel.
Mordechaj: Já jsem běžel.
Dorotka: Protože jsi trouba.
Mordechaj: Jak nás páníček uviděl, začal se děsně smát a křičel na paničku – poď se na ně podívat!
Dorotka: Jen nás člověčka uviděla, zvolala – ty vole, černá a tečkovaná koule!
Mordechaj: A vod tý doby nás tejrá hlady. Prej, ještě, že jsem tě nestihla přihlásit na výstavu, to by byla ostuda. Jakápak vostuda, vostuda je, když se mi nedá najíst.
Dorotka: Ani nedostáváme šunku nebo jogurt. Skoro vůbec žádný mlsůtky, bonbónky, masíčko, nic prostě nic.
Mordechaj: Jo, jen hubený granule a kapsičky.
Dorotka: Tak jsme si mysleli, že když to tady zveřejníme, tak se nás tady zastanete.
Mordechaj: Protože za chvíli budem úplně vyzáblý a možná umřem.
Dorotka: Podívá se na Mordechaje pohledem, který napovídá, že pokud jde o jednoho určitého kocoura, není to tak špatná perspektiva a důstojně odchází...

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama