Jedno běžné ráno

Máme s naší člověčicí takovou nepsanou dohodu: dokud ráno spí, tak spíme taky, nebo aspoň předstíráme, že spíme, no prostě nerušíme. Ale jakmile se člověčice pohne nebo otevře jedno oko a začne vnímat realitu, hned jsme ve střehu. Napochodujeme za ní do postele a vyžadujeme mazlení, drbkání, hlazení a jiné ňuchňání, a za to jí střídavě masírujeme břicho, hlavu, nohy, případně jiné části těla vydatným tlapkáním. Někdy se stane, že člověčice nereaguje a dělá, že ještě spí, ale na to máme jinou metodu – přemístíme se na stůl k počítači a začneme přerovnávat papírky, lístečky, mobily, propisky, šňůry, gumičky a bůhvícotamještěmá, občas něco spadne na zem, ale většinou to zabere hned na první zašustění. Takže člověčici máme vzbuzenou a dostat ji z postele ven už není takový problém.

Po ranní očistě nastane kýžená chvíle krmení. Vytvoříme procesí a vedeme ji ke skříňce s granulkama, přičemž se jí důkladně motáme pod nohama. Dáváme si při tom ale pozor, protože už nám několikrát sdělila, že kdo se jí bude plést pod nohama, toho zašlápne, a po jistých zkušenostech víme, že nekecala. Ve chvíli, kdy otevře skříňku, už máme rozlosováno, kdo předvede skok do regálu a následně dostane pleskanec – střídáme se jen s Fridrichem mouratým, Mufka je dáma a těchto skopičin se neúčastní. A už se nese pytlík s granulkama k miskám, kam je přiměřeně nasypáno. Pak se pytlík odnese zpět, to už nás tak nezajímá, protože jsme zalehnutí u misek a křoupeme.

Při návratu do kuchyně nás musí člověčice překročit, což jí většinou nečiní problémy a bravurně to zvládá. Onehdy však nastala poněkud zvláštní situace – když nás překračovala a nohu měla zrovna nad Mufkou, tak Mufka z nějakého záhadného důvodu vstala. Che, che, to bylo něco! Mufka plašan se lekla, vlítla do misky s granulema a rozhodila je po celé předsíni. Člověčice se lekla, zavrávorala a upustila mlíko, které si nesla z ledničky a následně po něm uklouzla. Jak se to snažila vybalancovat, aby sebou nepleskla na zem, tak mně šlápla na ocas, načež já jsem zaječel jak poplachová siréna. Toho se lekl Mouráč, zasyčel a kousl člověčici do kotníku. Ale protože ví, že se to nesmí, tak na nic nečekal a bleskurychle se odklidil do pokoje na skříň. Mufka v tu chvíli už byla taky neviditelná, akorát já jsem zůstal u misky a rozhořčeně jsem žádal o nový příděl granulí, protože sbírat jednotlivé kousky po předsíni by bylo příliš namáhavé.

Celá tato anabáze vzbudila páníka, který se přišel podívat, co že se to děje, jestli není potřeba zavolat sanitku nebo rovnou pohřebák, ale když zjistil, že jsme všichni živí a relativně zdraví, tak jen situaci okomentoval, že nechápe, proč ty kočky musejí u toho krmení dělat takovej kravál. No a přitom vlastně za všechno mohla člověčice, která na bůhvíco myslela, tím pádem nepředvídala, že Mufka vstane a nedostatečně zvedla nohu.

A když se nad tím zamyslím, tak ten záhadný důvod, proč Mufka vstala zrovna ve chvíli, kdy ji člověčice překračovala, mohla být péče o její zdraví. Zřejmě usoudila, že taková rozcvička se smetákem, smetáčkem a lopatkou a následně s panem Mopem, to vše v rytmu kvapíku ještě před ranní kávou, může být pro ni nanejvýš prospěšná. Máme svoji člověčici rádi a tak o ni pečujeme.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama