Jak to vidím já

Konečně jsem se po dlouhé době dostal k takové té černé krabici, co do ní moje člověčice furt něco klofe, a nestačil jsem se divit. Zjistil jsem, že to mourovatý torpédo si pouští tlamičku na špacír, a pokud zrovna nepomlouvá, tak aspoň silně přehání. Vůbec si totiž neuvědomuje, že je v této domácnosti vetřelec a že jakožto s takovým se s ním teda nebudu mazlit. Jsem velmi tolerantní kocour, ale čeho je moc, toho je příliš. Občas jsem dokonce nucen ho proplesknout, abych ho srovnal, ale s tím se určitě nepochlubil. Ale na druhou stranu musím uznat, že když všechno probíhá tak, jak má, a to je docela často, tak poslouchá jako hodinky a nijak zvlášť neprotestuje.

Jsem tady toho šéf, boss, velitel, rušňovodič, hlavní číman, předseda – jak chcete. Důležité je, že na všechno mám poskoky, které jsem si postupem času patřičně vycepoval. Vydám rozkaz a všichni se můžou přetrhnout, aby mi ho splnili. Dobře totiž vědí, že nejsou-li dost rychlí, způsobím nějakou malou katastrofu.

Systém mám docela dobře propracovaný. Když mě náhodou zavřou u mladýho páníka v pokoji a už tam nechci být, tak mňouknu (hlas mám jako zvon!) a hned někdo přiběhne a otevře mi dveře. V opačném případě provedu skok na televizi, dám facku takové té krabičce, co jí říkají dévébété, a ta letí na zem i s anténkou. Pokud se u toho natrefí i Mouráč, tak ten snaživě skáče na kliku, aby mi otevřel, ale má smůlu, protože ti naši zrádní člověci namontovali kliky na svislo.

Když mě náhodou zavřou ve skříni, do které jsem se nepozorovaně vplížil, abych si v klidu zdřímnul, a kterou od jisté doby zavírají na klíč, tak to někdy trvá dýl, než se domňoukám ven. V tom případě stahuju košile a svetry z ramínek a dělám si z nich pelech. Takže člověčice nebo některý z páníků přichází maximálně na třetí pokus.

Když mám žízeň a zachce se mi napít čerstvé tekoucí vody, tak mňouknu a někdo přiběhne a vodu pustí, protože jinak strkám hlavu do hrnků a sklenic stojících na lince, přičemž je převracím, vylívám a rozťapávám po celé kuchyni. Občas i něco rozbiju.

Když se mi chce mazlit, tak mňouknu a nekompromisně se nacpu člověčici do náruče, kde spustím motor, a nechám se hladit a drbat na vybraných částech těla, přičemž člověčí ruce usměrňuju pomocí zoubků a šavliček, co mám na tlapkách.

Když se mi zdá, že člověčice ráno dlouho neleze z pelechu, tak mňouknu a ... nic. Mňouknu znova a ... nic. Vyskočím k ní na postel, párkrát se po ní projdu, abych zjistil, jestli je živá, a když zjistím, že je, tak se přesunu na psací stůl, kde převracím nádobky s propiskama a stojánek s papírkama, na kterých má důležité poznámky, a ty mačkám a trhám. To zabírá okamžitě. Pak se skokem přemístím k ní na postel, kde se nechám poňuchňat a odcházím k miskám čekat na ranní příděl granulek. Ale abyste si nemysleli, že su despota, tak tento postup aplikuji až po osmé hodině.

Jediný, komu jsou moje rozkazy fuk, je Mufka. Tam jsem občas nucen použít hrubé násilí, když mě třeba nechce pustit do svého pracně vyhřátého pelíšku, abych se já nemusel unavovat a mohl se uvelebit rovnou v teple. To protestuje a ječí při tom jak siréna, ale nakonec stejně vždycky vyhraju, protože su větší a silnější.

A chtěli byste vědět, co dělám, když nejsou žádní člověci doma? Tak to je kocouří tajemství, to se neprozrazuje.

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama