O tom, odkud pocházím, jak se vlastně původně jmenuju, kdy jsem se narodila, a o tom, čím jsem si prošla než jsem se dostala ke své milované paničce, se toho moc neví. Nebo spíš – lidé o tom nic moc nevědí a já na to ani nechci vzpomínat. Je mi teď u paničky moc dobře a proto na všechno špatné, co se mi dělo, pomalu a jistě zapomínám. Svůj příběh bych ale měla vyprávět aspoň trochu po pořádku.
Než si mě vyhlídla moje panička, byla jsem v útulku, kde se o mě nestarali dobře. Vlastně to ani nebyl útulek, ale spíš byt, kde nebylo nic než krabice na kočky. Kromě mě tam bylo ještě asi spousta jiných kočiček a kocourků. Každý z nás měl malou krabici, kde jsme byli celý den zavření, vůbec nás nepouštěli ven a ani nám nedávali moc jídla. Jak jsme neměli žádnou možnost pohybu, slábly nám tlapičky, a kdyby nás najednou chtěli pustit, ani bychom sami odejít nemohli. Tak jsme byli zubožení. Člověčice, která se o nás měla starat, si k tomu všemu ještě jednoho dne usmyslela, že odjede na dovolenou a nechala nás tam tak, jak jsme byli, a úplně samotné! V létě, v hrozném horku, bez jídla a bez vody!!! Moc jsme naříkali, protože jsme si mysleli, že určitě umřeme. Ale to nakonec bylo naše veliké štěstí! Ten náš veliký nářek slyšeli sousedé a zavolali policii. No a ti pánové a ještě další lidé nás zachránili a odvezli z toho vězení pryč k hodným lidem, kteří nás odblešili, vykoupali, nakrmili, dali nás do teplých pelíšků a vůbec se o nás krásně postarali. Později jsem se dozvěděla, že to bylo sdružení Brněnský Max a že už takto zachránili moc kočiček a kocourků. Když už jsme byli všichni v pořádku a mohli jsme začít hledat nové páníčky, lidé z Brněnského Maxe to za nás celé zařídili. Jednoho po druhém si nás odnášeli domů, až jsem zůstala v pelíšku úplně sama. Když už mi začínalo být smutno, najednou se objevila moje nová panička. Původně se na mě prý chtěla jen podívat a za pár dní si mě pak odnést, ale když mě viděla, prý jsem se jí tak zalíbila a bylo mě jí tak líto, že si mě odnesla domů hned! Prý že už to malé chlupaté zvířátko nenechá o samotě ani chviličku! To víte, prostě jsem na ni udělala kukuč a byla moje! :o) Tak jsem se dostala k novým páníčkům, k vlastnímu pelíšku a k vlastním misečkám... :o)
Ještě bych měla říct, jak jsem přišla ke svému jménu. Když byla moje panička ještě malé koťátko (teda u lidí se tomu říká jinak), měla ráda jednu knížku, která se jmenovala Linda, kočka zahradní. A ta kočička prý vypadala úplně stejně jako já. Takže prý bylo jasné, jak se budu jmenovat. V Brněnském Maxovi mi říkali Minda, takže to až tak velký rozdíl nakonec nebyl. Zvykla jsem si rychle. Jen nevím, proč mi dali jméno, když na mě stejně volají jinak. Hlavně Miláčku a Zlatíčko a Chlupatče a Lásko moje a taky Děcko moje chlupaté a ještě všelijak jinak.
Je mi ale s nimi krásně a mám je ráda, ty svoje lidi. Jak se mi s nimi žije a co všechno se mi ještě stalo, o tom vám budu vyprávět příště.
Linduška
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?