Jsem kočka domácí

Kočkou domácí jsem se stala 8. října 2008. To je den, kdy si mě panička donesla domů z útulku. Řekli jí, že jsou mi asi dva roky, ale že neví přesně, kdy jsem se narodila. Takže nakonec v duchu paniččina oblíbeného filmu Kolja dvounožci stanovili, že budeme vždycky 8. října slavit moje narozeniny, když na mě nemají žádné papíry. Panička ale říkala, že žádná Zubatá nepřijde, takže nemusíme mít obavy. No nevím. Zubatá jsem tady přece hlavně já a já už jsem tady. Tak co tím myslela, to fakt nevím. To ale nic nemění na tom, že jsem nedávno oslavila svoje třetí narozeniny, první v novém domově.

Doma je doma. Miluju svůj pelíšek a paniččin pelíšek a svoje mističky a paniččiny mističky (proč mají ti dvounožci misky na jídlo větší než my?!) ... no zkrátka, všechno, co se v bytě nachází, je moje! Až na vysavač. Toho se strašně moc bojím a kdyby ho nebylo, vůbec bych se nezlobila. No ale dvounožci mají pocit, že ho mít musí, tak jim tu hučící obludu doma trpím. Jinak všechno ostatní, i když si páníčci myslí, že je to jejich, je MOJE MOJE MOJE a důrazně to dávám najevo tím, že si na věc odloženou v mém dosahu lehnu. A když mi ji seberou, tvářím se uraženě. Nejraději si lehám na čerstvě vyžehlené prádlo. Ze začátku se panička rozčilovala a vyháněla mě z těch krásně teplých hromádek. Teď už jen rezignovaně poznamená něco ve smyslu: „Kdo to bude od těch chlupů čistit?“ a žehlí dál. Vycvičila jsem si ji. S páníčkem je to těžší práce, ale taky to půjde. Zatím reaguje jen na syčení. No co... jsem šikovná čičinka, tak ho zmáknu taky.

Moje je taky prostranství před domem a chodba před bytem. Před domem jsem ale ještě nikdy nebyla. Bydlíme totiž kousek od silnice, kde jezdí hodně aut a taky po naší ulici chodí hodně psů a panička se o mě moc bojí. Říkala, že nemá cenu riskovat. Prý by mě pak nerada za nějakou chvilku našla přejetou. A má recht. Jsem zbrkloun zbrklej a ještě bych se dostala někde do maléru. Je pravda, že jsem dost bojácná a při sebemenším náznaku nebezpečí se vždycky utíkám schovat, ale znáte to... ve víru zábavy nebo lovu snadno zapomenete hlídat nepřítele a neštěstí je hotový. Takže mou oblíbenou zábavou je sedět na parapetu a pozorovat všechna ta nebezpečí z bezpečné vzdálenosti a pěkně za oknem. Když se na chodníku před oknem někdo zastaví, naježím ocas a začnu temně vrčet, aby bylo jasné, kdo je tady pánem, a že se mi nikdo nemá před okny producírovat dýl než je zdrávo. Okno máme na úrovni chodníku, takže vidím všechno jako na dlani. Panička o mně říká, že jsem drbna a domovnice, protože mi nic nesmí ujít. Někdy se tím pozorováním lidí tak unavím, že za oknem usnu. To mi pak padá pacička dolů z parapetu a panička se nade mnou rozněžňuje, jak jsem krásná a roztomiloučká. Já bych spíš řekla, že jsem nebezpečná šelma, se kterou není radno si zahrávat, ale víte co... dvounožcům nebudu brát ty jejich iluze :o)))

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama