Ahoj, dovolte, abych se vám představila. Narodila jsem se v Praze 4. září 2009. Když měli moji adoptivní dvojnozí rodiče svatbu, byly mi akorát dva týdny. Ale v té době jsem ještě ani já, ani oni nevěděli, že k sobě budeme za dalších šest týdnů patřit.
Když měla mamina s tátou tu svatbu, vymysleli si, že by si jako svatební dar přáli koťátko. A kamarádi, že jim ho seženou. Všechno mohlo být úplně jinak, protože prý měli vyhlídnuté úplně jiné kotě – zrzavého chlapečka, ale ten byl pořád moc malý, tak se čekalo a čekalo, až trochu povyroste. No a pak opravdu povyrostl a protože i s maminkou a sestřičkami běhali různě po venku, všichni se někam zatoulali a k člověkům už nepřišli. A tak prý ti kamarádi narychlo sháněli někoho jiného. A sehnali mě!
Moji nový rodičové se prý na mě hrozně těšili (a to ještě ani nevěděli, jak úžasná budu), mamina prý pořád „A kdy už budeme mít to koťátko?“ Až s tím byla už nesnesitelná. No a před týdnem a kousek takhle v sobotu dopoledne oba rodičové doma ještě v pyžámku a najedou jim zvoní telefon, že už mě mají připravenou a ať si pro mě přijedou. Tenkrát jsme se poprvé slyšeli s taťuldou přes telefon. Já už byla odvezená od svojí maminky a sourozenců, připravená v bedničce na převoz, tak jsem aspoň na tátu mňoukala do sluchátka, aby si pro mě už rychle přijel.
Tak prý mé nové rodiče přepadla panika, běhali tam ve spacích úborech po bytě a snažili se všechno nachystat pro můj příchod. No a pak už si mě přivezli, byla jsem po cestě hezky potichu, jen občas jsem trošku mňoukla a vystrčila čumáček nebo packu ven z bedničky, abych zkontrolovala, co se děje kolem. Tak jsem byla hodná, až se prý dvounožci občas báli, jestli jsem tam vevnitř náhodou nechcípla!
Pak jsme dorazili do nového domova a mě ta cesta dost zmohla, tak jsem se nejdřív pořádně prospala a až pak se začla rozkoukávat a prozkoumávat, kde že jsem se to vlastně ocitla.
Jo a jak že se to vlastně jmenuju? Myslím, že dvounožci mi říkají asi Spinky. Ale mají v tom trochu zmatek, protože kolikrát mi mamina říká lásko, zlatíčko, beruško nebo třeba princezno. Taťulda někdy z legrace „pane Spinky“, ale já jsem přeci holčička! No a pak mi taky dost často říkají „nech-proboha-ten-kabel-od-internetu“, „ježiš-neškrábej-ten-koberec“ nebo „au-to-je-moje-noha“ a tak podobně. No, není to s nima úplně lehké, ale však já si je ochočím!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?