Drezúra dvounožců začíná

Už je to přes dva týdny, co bydlím v novém domově. Moje úzkostlivá lidská mamina, která nikdy neví, čím by se stresovala dřív, měla obavy, jak to zvládnu, když mi při stěhování bylo teprv osm týdnů, jestli se nebudu bát a nebude se mi stýskat. Ale to mě ještě neznala. Já se totiž nebojím ničeho a dávno jsem tam jako doma.

Když si mě moji noví rodičové dovezli domů, byla jsem z té cesty v tmavé bedničce celá ukolíbaná, takže když mě vybalili, spala jsem na svém ručníčku a nechala se přenést do nového pelíšku, aniž bych se vzbudila. A nějakou hodinu dvě jsem takhle prospala. Bylo to člověčího času v sobotu tak nějak kolem poledne.

Jen co jsem se probudila, vyrazila jsem na první průzkum. Nejdřív opatrně, samozřejmě. Pak jsem si došla na záchůdek. Někdy nechápu ty svoje dvounožce. Třeba právě v té chvíli, kdy jsem si šla normálka odskočit a oni z toho byli celý nadšení a hrozně mě chválili, že to tak hezky umím. No nevím, co si mysleli, copak jsem mimino, abych se počůrala někam na koberec, nebo co?

No a pak se nějak setmělo a já usnula vedle svých rodičů na pohovce v obýváku. Pak se najednou probudím (člověčího času tak ve čtyři ráno) a nikoho kolem sebe nevidím. Tak jsem začala mňoukat, abych někoho přivolala. Hned přišla mamina, co prý stejně skoro nespala, protože měla klasicky strach, jak to zvládnu. Dveře do ložnice (to je pelíšek, kam chodí dvounožci spát) zůstaly sice na noc otevřené, ale já v té tmě ještě nevěděla, kam mám jít a že tam rodičové jsou. No tak jsem si radši zamňoukala. A chtěla jsem si hrát. Jenže rodičové byli nějací protivní a vůbec se jim nechtělo. Prý že mám jít ještě spinkat. Ukázali mi, kde mají pelíšek, tak jsem si po chvilce váhání vylezla k nim a usnula mamině u hlavy vedle plyšáků.

Málem bych zapomněla na jídlo. Samozřejmě, že jsem hned první den spapala aspoň trochu granulek a vaničky. Mamina jako obvykle měla strach, jestli mi bude chutnat, jestli neumřu hlady nebo žízní... to ona má prostě v povaze. Jediná smůla byla, že mi jako první dali vaničku s hovězím masem. Jenže hovězí já nerada. Když to konečně ti zabedněnci pochopili, baštila jsem už pořádně. A střelení rodičové se z toho zase radostí rozplývali. Ale já si je hned od začátku zamilovala, tak jsem vůči nim – aspoň zatím – dost shovívavá.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama