Jak to bylo dál

Ten čas nějak rychle utíká. Už je to měsíc, co bydlím v novém domově. V pátek mi byly tři měsíce, takže už jsem velká slečna... Snad si ale ještě vzpomenu, jaké to bylo druhý den u dvounohých rodičů a jak to bylo pak dál.

Ten den poté, co jsem se přestěhovala do nového domova, jsem se v něm pohybovala už dost suverénně a zvládla vylézt na škrabadlo nejen do prvního, ale k večeru už i do druhého patra, ačkoli moji stále mě podceňující rodičové pořád říkali, že to určitě bude ještě dlouho trvat, než se to naučím.

A když pak byl večer, šla jsem spinkat s dvounožci do jejich pelíšku. Usnula jsem přitulená k mamině a vždycky, když se trochu pohnula, musela jsem se zase víc přitisknout. Mamina měla pak nějaké řeči, že se prý vůbec nevyspala, protože se pořád bála, že mě zalehne, a navíc jsem se z jedné strany tulila já a z druhé taťulda, tak se neměla kam pohnout. No nechápu, co jí na tom vadilo.

No a pak byly člověčího času tak čtyři hodiny ráno a já už byla vyspinkaná, tak jsem si chtěla hrát. Zjistila jsem, že po peřině se dá bezvadně skákat a lovit cokoli, co se pod ní trošku pohne. Ale rodičům se to – nevím proč – vůbec nelíbilo a normálně mě vyhodili z ložnice a zavřeli dveře. Od té chvíle už s nimi spinkat nesmím. :-(

A vůbec na mě ti dvounožci zkoušejí takové divné věci. Když jsem u nich byla dva týdny, jednou večer mě naložili do přepravky (ta je mimochodem bezvadná, ráda do ní lezu i jen tak, protože je to super domeček) a někam se mnou jeli. Nebylo to moc daleko, tak jsem klidně seděla a koukala, co bude. Přišli jsme k takovým dvěma dvounožkyním s úplně bílými kožíšky. Ty se maminky s tátou vyptávali na všelijaké věci – jak se jmenuju, kolik mi je a tak. Pak si mě ta jedna paní prohlížela, i do tlamičky mi koukala a různě mě mačkala a pak jako by mě píchla nějaká vosa nebo co. Prý se tomu říká očkování. Já jsem byla ale statečná, tak jsem ani nezakňourala a hezky všechno vydržela. Pak jsme jeli zase domů a já dostala nějakou dobrůtku, že jsem prý byla moc šikovná.

Za další týden (a to se stalo před týdnem) se stala taková hodně divná věc. Byla sobota, což je den, když člověci normálně nezmizí na celý den někam na lov, nebo kam to chodí, ale tuhle sobotu se ráno vypařili a já zůstala doma až do večera. Přijela mamina ještě se svýma rodičema (taťulda dorazil pak až druhý den) a měla tu přepravku, jak jsem v ní jela tuhle na výlet. Jenže v té mojí přepravce někdo byl! Bílý vetřelec!

Chtěl si se mnou hrát, ale co je to za chování přijít na návštěvu bez pozvání?! Šmejdil po mém teritoriu, tak jsem na něj syčela a vrčela, a když to šlo, pořádně jsem mu dala přes čumák packou. Bylo poznat, že je starší než já a navíc že je to kluk, ale byl vám takovej celej ustrašenej, tak jsem toho využila a snažila se mu pořádně dát na frak, ať zas táhne, odkud přišel.

Ale on vám vůbec nikam nešel! Dostal i svoje mističky se žrádlem, ale z těch jsem teda jedla nejdřív, protože tady ten rajón je jen můj. Moji rodiče mě pořád hodně hladili jako dřív, ale tuhle bílou chlupatou kouli hladili taky a říkali jí pořád „Charlie, neboj se, tady se ti bude líbit.“

Víte ale co? I když to byl pro mě ze začátku opravdu šok, takový třetí čtvrtý den mi začalo připadat, že to možná nebude tak zlý. Když moji dvounožci chodí celé dny na lov a na noc mě nechtějí pouštět do pelíšku, musela jsem být pořád doma sama, a když pak konečně přišli, samou radostí jsem musela hrozně lumpačit a oni se pak na mě zlobili. Po týdnu už to vím stoprocentně – mám kámoše, se kterým se můžu pořádně honit a hrát (i když já nejradši tu hru na praní se a na to on až zas tak úplně není) a v noci spinkat vedle něj na pohovce. Dokonce myslím, že ho asi miluju. Když jsem trochu klidnější, přijdu mu olízat hlavičku a ouška a samou láskou bych ho snědla (což se mu ne vždycky úplně líbí :-)). Myslím, že takhle ve čtyřech budeme opravdová rodina.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama