Světe zastav se, přicházím

Když jsem se důstojně rozloučil s rodinou a ze slušnosti odkýval babčino domlouvání, jak mám být hodný, tichý a milující kocourek, vyrazil jsem vstříc novým územím, zážitkům, vítězstvím a i novému jménu.

Nasedli jsem do vrnící krabice. Hned jsem se dožadoval vypuštění z přepravky, abych mohl prozkoumat svůj nový majetek. Bylo mi v tom podle zabráněno, že by nás oba babí ztloukla do hranaté kuličky, kdyby o tom věděla. Nevím, oč holce šlo, protože babí s námi nebyla, já jí to vykládat nebudu a tudíž by se hranaté kuličky nekonaly. Ze mě tedy určitě ne, bych se na babí podíval a ona by tála blahem. Jo kdo umí, ten umí. Nakonec to holka vzdala a z přepravky mě vyndala, ale nesměl jsem nikam cestovat a musel jsem sedět nebo ležet na holce. Kluk z předního sedadla prohlásil, že jestli mu vykonám potřebu v autě jako to udělal Bastís (nevím kdo nebo co to je, ale já na to přijdu), tak nás i s holkou vysadí u nejbližší škarpy. Dvounohá mu odpověděla, ať nemachruje a dává pozor na cestu. Dvounohý dvounohé odpověděl, že si nějak troufá. Na to holka, že ani ne, že jen konstatuje skutečnost a že má „puntíka“ a nebude váhat ho použít. Jak jsem později zjistil, tak tím „puntíkem“ myslela mě, ale co myslela tím „neváhám použít“ jsem nezjistil do teď. Na to kluk holce řekl, ať nemachruje ona. Tenhle zábavný slovní tenis jsem s radostí pozoroval. Je fajn vědět, že mám zábavné dvounožce a že se bude na co koukat a taky co poslouchat!

Když byla tahle roztomilá debata u konce, začala se krabicí, kluk tomu říká auto, linout hudba a dobrá hudba. Protože jsem vzdělaný kocourek, tak jsem si začal zpívat taky. Dvounohého můj zpěv nenadchl a zeptal se holky, o co mi jako jde? Oba jsme se na něj nechápavě podívali a holka pronesla: „No, asi hard rock není jeho oblíbené hudba.“ No já teda padám, jak jsou oba nechápaví, prostě jim nedošlo, že se snažím posílit ne moc výrazné vokály a celkově přehlušit hudbu zpěvem. Vzdal jsem to a šel se prospat do přepravky. Při průjezdu Táborem mě probudila rodová hrdost a na počest nás Blbiesů Spotted Warriorů jsem musel zapět Ktožžž sssůůůů božžžíííí bojovníííci ... Opět jsem byl nepochopen a holka mě začala utěšovat, že u ní mi bude dobře. Nechápal jsem, proč mi to vykládá, když bylo jasné od začátku, že jinak než dobře se osobnost mé tečkované velikosti mít nemůže, a navíc se mi chtělo zpívat, a spíš bych čekal, že se ke mně holka přidá a dáme si to dvojhlasně. Zapsal jsem si za uši první úkol: naučit holku rozumět mým povelům.

Po dlouhé a náročné cestě jsme dorazili do mého nového domova. Mám docela slušnou rezidenci, kterou obývají další dva členové klubu „Páni tvorstva“. Okamžitě jsem oběma, jak tomu modrookému frajírkovi, tak štěkacímu potrubí, dal najevo, kdo je tady pánem a vysyčel jsem je oba. Když poměrně zděšeně vyklidili prostor a upřely se na mne zraky obdivující mladší i obdivující starší holky, zaujal jsem neodolatelnou pózu a složil slavnostní slib: Já, Lucien Markýz de Sac de Voyage, rozený Bernie von Blbies Spotted Warrior, slavnostně slibuji, že budu neúnavně bádat, objevovat, dobývat nová území, dále vychovávat nebohé dvounohé domorodce a dbát o jejich blaho a bránice, jakož i pravidelné posilování ochablých anervů a svalstva, svalstvo pak zejména při likvidaci následků mého pohybu územím. TAK NA SVOU ČEST BOJOVNÍKA SLIBUJI!!

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama