Jak na nás panička vyzrála

Tolik jsem se těšil. Těšil jsem se na Vánoce. Loni se tak vydařily. Byl jsem pilný asistent a pomocník v pečení, zdobení, balení dárků. Vynikal jsem lezením na ten strom, co mi postavila panička v obýváku. Závěrem jsem přivedl k naprosté dokonalosti ignorování nejdražšího dárku, kvůli kterému se musela celá rodina uskromnit. Cecilek totiž dostal pod ten ozdobený strom, který se mu podařilo třikrát přemoci a povalit ho na záda, něco, bez čeho prý žádný kocour nemůže žít. Škrabadlo. Panička ho měla schované rozložené ve sklepě a Trapitel starší, který byl přizván i s babičkou Kapsičkou ke konzumaci kapra, ho montoval za mé usilovné pomoci. Před tím se ovšem musel přestavět veškerý nábytek, aby ten zázrak kocouří nezbytnosti mohl být umístěn pěkně u teplíčka u krbu. Montáž onoho monstra byla tím nejzajímavějším, co mě ten rok potkalo. Pozorně jsem ho očuchal úplně všude, načež jsem byl násilím strčen do boudičky. Vydržel jsem tam zapózovat před foťákem na dobu nezbytně nutnou pro zvěčnění mé slávy. Načež jsem onen vypolstrovaný prostor opustil a už ani jednou jsem ho nepoctil svou návštěvou. Jen třikrát jsem potěšil paničku, že jsem usnul (asi v pominutí smyslů) na odpočívadle nejblíž krbu. Když jsem viděl její radost, rozhodl jsem se, že radši ušetřím její zdraví a už tam nikdy spinkat nebudu. Co kdyby jí od té radosti praskla cévka. A tak se kocouří škrabadlo za nekřesťanský peníz stalo věšákem a držákem všelijakých věcí. A taky je používáno k žehlení. Panička si libuje, že jí při tom nebolí záda. A já jsem hrdý na to, že jsem umožnil svým nezájmem o onu věc přinést návod všem dvounožcům, jak jinak využít škrabadlo.
Jak jsem psal v úvodu, moc jsem se těšil. Navíc letos jsme na ty vánoční hrátky byli dva. Vlčici nepočítám. Její přínos k vánočnímu běsnění spočívá v tom, že zásadně leží tam, kde se zrovna chodí. No aspoň něco. Myslel jsem si, že mi Jasmínka pomůže učinit tyto Vánoce nezapomenutelnými. Takže letos to chození v cukroví, sezení i v malé krabičce nachystané na ono pocuchané cukroví, shazování plechů plných i prázdných, balení dárků do kocourem zmačkaného papíru a hledání zašantročených stužek, měla panička dvojmo. Kupodivu to vše přežívala s úsměvem na rtech. To už mi mělo být podezřelé.
Připravoval jsem se na nejlepší vánoční atrakci, nazdobený strom. Tajně jsem doufal, že když jsme ledos dva šplhavci, bude o to větší. Dlouho se nic nedělo. Panička přišla z práce až na Štědrý den dopoledne a žádný strom nepřinesla. Začal jsem být značně znepokojený. Jak já teď Jasmínce vysvětlím, že onen slibovaný strom se nekoná. Vždyť budu vypadat jako největší kočičí lhář. Copak mi uvěří, že něco takového existuje jinde než na zahradě? Copak mi uvěří, že jednou za rok člověci připravují všem domácím kocouřům potěšení šplhu v obýváku? A pak to přišlo. Dlouho očekávaný okamžik byl zde. Panička odbíhá na zahradu a... přináší stromečíček v květináčku, který si na podzim zasadila. Začíná ho zdobit. Tak to mě fakt dostala. Po čem budeme šplhat, když onen ministomek je menší než já. No nezbývá, než se urazit a tyto Vánoce ignorovat. Poté, kdy se nás snažila uplatit kaprem si Jasmína vymňoukala puštění na zahradu a já se nenápadně ztratil na chodbě, když šla panička do sklepa pro dřevo. Ať si rozbalují sami. Však nám ty vánoční dárky nikdo nevezme a počkají na nás, až se přitouláme a najdeme.
Jediné pozitivum z této události je závist širokého okolí. My jsme letos měli tolik dárků, že jsme museli podložit stromeček, aby ho bylo vůbec přes ty dárky vidět.


Foto: Vánoční stromečíček a zatoulané kočky

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama