Je načase

Je načase. JE NAČASE. Neustále u nás doma (jo jo, už jsem si zvyknul na to slovo). Ona a její Rodičové opakují tuto větu. Je načase. Mohl by být někdo konkrétnější? Zavrkal jsem tu otázku na Ní. "No jo, Gabísku, už je holt načase." Až tak konkrétně jsem to zas vědět nechtěl.
Tehdy bylo sobotní ráno a matně si vzpomínám, jak na mě byli všichni (včetně Rodiče) milí. Až bych řekl podlézaví. Ona si se mnou v sedm ráno začala hrát. Házela mi míček. Já ve své naivitě jsem ho nosil zpět. Jednou skončil míček v přepravce. V míčových hrách tedy není nejsilnější. Vlezl jsem do přepravky za účelem aportu, ale ona mi zabouchla mřížku před čumákem! No je to vůbec možný, tohle??! Všichni jsme se přesunuli do velké, modré konzervy. Dala mne na zadní sedadlo, sedla si vedle mě a začala na mě cosi blekotat. Abych dostatečně vyjádřil svůj postoj k celé této situaci, otočil jsem se k ní zadkem! Máš, cos chtěla. Když Rodič zaparkoval konzervu, vlezli jsem do místnosti. Fůůůj, vůbec mi to tu nevoní! A jsou tu i další kočky a kocouřové. Moment... moment... o tom už jsem slyšel... neříká se tomuhle... ŠKOLKA! Teď mě tu nechaj a přijdou si pro mě až po práci. Já nechci být mezi ostatníma kocouřema (a dokonce je tu nějaké slintající individuum), já chci osobní chůvu! Zaťal jsem drápky do vychovatele v bílém plášti. Po chvíli souboje řekl Jí, ať se zatím jde někam projít a má se pro něj stavit za hodinu. OPOVAŽ SE ODEJÍT! Ne... ať tě ani nenapadne... já tu nechci zůstat sám s vychovatelem... Prosím. Moc prosím. Vezmi mě pryč a slibuju, že budu vzornej kocouř. Na koberec ani nedrápnu... odešla. Nechala mě tu. Jau! Co to bylo... včely snad lítaj až na jaře ne? ... Fuj... je mi šoufl... co to mám s... n o h a m a... sáákra... chce se mi spáá...

O tři hodiny později.
"Gabrieli." "Gabísku." Gábinko." " Tak co, ty kluku ušatá?" Snad by si to mohli odpustit, když jsem se zrovna probudil. No, není mi nejlíp... mám žízeň... dojdu se aspoň napít. HA! Co je?? Nemůžu chodit!! Sotva zvednu hlavu!! Tak takové je to tedy... Za chvíli uvidím světlo na konci tunelu... "No tak, Gábi, zkus se postavit." HA! Nejsem mrtvý! Ale kde... moment... kde KDE JSOU???? Co si bez nich počnu??? Já jsem si je tak rád olizoval a teď jsou pryč, holky moje zlatý... Pokusím se zvednout... nejde to. Únava je silnější než jááá...áá... Aspoň jsem se odplazil před krb... to teplíčko se mi líbí... je to příjemnéé...ééé "Mami, Gabís se počůral, chudák..." No jo, jsem holt v polospánku a nešlo to zastavit. Omlouvám se. Ale Ona nevypadá, že by se snad zlobila. Naopak. Hladí mě a lituje. A to ještě neví, že mi není ani dvakrát dobře od žaludku...

O hodinu později.
Odvrávoral jsem na chodbu a hodil jsem tam šavli. No, spíš šavličku, protože jsem byl od včera na dietě. Líbí se mi, jak za mnou Ona v předklonu chodí a drží mě za zadek, abych nespad. Takže schválně se snažím chodit dlouho.

Večer.
Ještě si tak občas cvičně zavrávorám a pozoruju, jak Ona vyletí z křesla a jde mě chytat. Ale... Cosi se ve mě přes den hnulo... Uvědomil jsem si, že Jí mám rád. Vypadá to totiž, že Jí (i Rodičovům) na mě záleží. Jsem rád, že mě nenechala u Vychovatele. Slíbila mi, že tam teď dlouho nepůjdeme a když, tak prý jen na návštěvu. A že už mě tam nikdy NIKDY nenechá samotnýho.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama