Nemňaukající návštěva, co umí hladit

Milí kočičáci. Poté, co nám drahá dvounožkyně zdrhla na hory (budiž jí trochu omluvné, že tam byla jen čtyři nebo pět dní. A fňukala, že je tam na ní moc zima.), stihla se vrátit a rovnou do školy. Jenže mi vykládala, že bych měl školu někdy poznat taky. Nejlíp dnes. Protože jsem údajně inteligentní jako ona (což by se dalo říct, že velmi inteligentní, téměř geniální. Neboť dvounohá ví to, co já ne. Například o všem možném. Kostech, krvi, střevech, Africe, odmocninách, Francouzské revoluci, hmotnostním zlomku a v neposlední řadě i o něčem z fyziky). A chtěla mě do školy poslat ZA SEBE. Protože psali test z fyziky, což jsem viděl. A žbleptala neustále něco o skupenstvích. Učící večery mé dvounohé nejsou nikterak zábavné. Je to nuda, nehladí mě, ignoruje mě.
Když teda ze školy přišla, oznámila mi, že má návštěvu. A co víc, že bych ten test napsal stejně jako ona. Protože prý bych na otázku "Proč mizí sníh, i když je pod nulou?" odpověděl stejně jako ona. Že ho psi rozčůrají. To bych asi napsal. Jenže to jsme si pak tak seděli, hladila mě, nevadilo jí, že bude mít bílou mikinu, která byla dřív černá. A mohl jsem i mikinu oslintat. Pak zazvonil zvonek a přišla návštěva. Bylo mi to objasněno následovně - dvonoužkyně v rámci studia francoužštiny má nějaký projekt (číslo nevím kolik, učila se různé rozhovory, kreslila se a popisovala...), a jelikož ho dělá se svou spolužačkou, musí přijít, aby to udělaly. Na zvonek zareagovalo naše psisko, štěkalo. A já si seděl (zcela majestátně) v našem pokoji a zíral na dveře. Za chvíli přišla návštěva. Paničku pobavila má reakce. Po chvíli přiběhl pes a zahnal mě pod křeslo. Panička se tvářila poněkud pobaveně, nevěděla, před kým zdrhám. Návštěvnice Bára byla unesena psem. Pffff... Ten chvíli štěkal, pak se nechal hladit, pak štěkal. Jenže pak udělal louži. To dělá vždycky. Dvounohá se zatvářila proč-na-mém-koberci-a-v-mém-pokoji-když-nechci-uklízet. Ovšem uklízela. A určitě by vám řekla, že jsem se zpod křesla pobaveně díval. Ano, na dvounohou je krásný pohled, když uklízí. Ale ne tohle.
Další etapa po odchodu psa bylo přemýšlení. Ty dvě přemýšlely, jak to vymyslet. A ano, jsou geniální. Nikdo normální by nás kočky tak neuctil. Téma jejich hry (s francouzskými nápisy, takže si to asi nikdy nezahraju) je Garfield. Ještě lepší je políčko "Vidíš Odieho a stojíš na dvě kola, neboť ses rozhodl, že ho musíš nakopnout" či políčko "Vidíš polštářek, takže se jdeš prospat. Spíš kolo". Ty dvě tam mluvily, zda políčka zleva, zprava. Musel jsem zakročit, to se nedalo. Když začly čmárat, přišel jsem a fláknul jsem sebou na tu čtvrtku. Báru to samozřejmě dostalo, zvlášť to, jak jsem se převaloval, když mě dvounohá hladila. Byl jsem úspěšnější, než kdejaké psisko, což by se od mě čekalo. Když jsem oslavil plody svého úspěchu, odešel jsem. Dvounohá to s Bárou nedokončila a kutí to teď. Skuhrá, že prý píšou bůhvíkolik testů.
Třeba zmínit, že před tímto odpoledním zážitkem byl jiný. Inu, přišel jsem domů a chtěl spát v křesle. Ale ne, jiná dvounohá, než ta moje nejoblíbenější (tou dobou seděla ve škole) mě vyhnala z křesla. Chtěl jsem jít spát za gauč, k topení. Ale to se taky nelíbilo, vyhnali mě. Myslím, že se myly okna. A kde jsem skončil nakonec? V posteli...

Ale žiji si spokojeně. Dvounohá si teda občas stěžuje, například náš pondělní vtípek se jí vůbec nelíbil, ovšem ona s tím nemůže nic dělat. A neustále mi tvrdí, že kdyby mohla, tak by byla kočkou, jakou jsem třeba já. Závidí mi.