Sněhové dobrodružství

Moji milí kočičáři, jistě jste to taky zaznamenali, z nebe padalo něco bílého. Padalo to několik dní, pořád a pořád. Měli jsme toho plnou zahradu. Co to je? To jsem ještě neviděla. Velké holky mi řekly, že je to sníh. Hmm a k čemu je takový sníh dobrý? To jsem teda nevěděla. Až jednou, řádili jsme v předsíni jako obvykle, když panička nestihne zavřít dveře a my jí tam proklouzneme. Panička tam ale tentokrát zůstala s náma, oblékla se a otevřela dveře ven. Júú. Teda, já už venku byla, to jsem byla úplně malý prcek, ale jenom na chviličku. Tohle bylo něco jiného. Koukali jsme ze dveří a já se rozhodla jako první a skočila do toho bílého. Jé, to studí a je to měkké a boří se mi do toho tlapky. Ale úžasně se v tom skáče a dovádí. Wyuško, pojď se honit. Lítali jsme s Wyuškou v hlubokém sněhu a moc se mi to líbilo. Bettynka chodila způsobně po prohrabaných cestičkách, je z nás přece jenom nejstarší, tak se chová jako pravá distinguovaná dáma. Ale my na ní s Wyušou pořádaly výpady ze zálohy a házely sníh. V tom sněhu se taky úžasně hrabe. Už jste to někdy zkoušeli? Tak to vám teda doporučuju. A jak se do té vyhrabané díry příjemně čůrá. To taky zkuste. Holky to teda nezkusily. Prý to venku neumí, jenom doma. No to o hodně přicházejí, teda. Super zábava je taky sledování ptáčků na krmítku. Znám to z domova, sleduju je přes okno, ale venku, na živo, je to úplně něco jiného. Vidím kořist, přikrčím se, pomalu se plížím blíž a blíž, už jsem blízko, přikrčím se ještě víc. Zadní hrabáky mi začnou neposedně poskakovat. Zaútočím, odraz, skok, dopad a ... Kořist je fuč! Teda, ti ptáci jsou nebezpečně rychlý. Ale vydrželi jsme je s Wyušou sledovat velmi dlouho. Tak jsme si hráli a lítali ve sněhu, ale pak nás panička zahnala domů. Ale hned další den nás ven pustila zase. Chodili jsme na sníh každý den a bylo to žúžo, moc jsme si to užívali. Ani zima na kožíšek nám nebyla. Teda mně byla, mám mnohem menší kožich než velké holky, a kam se obě s Betty hrabeme na Wyušku. Ta má letos kožich jako medvěd. Ale já ho nemám, tak jsem se každou chvíli děsně klepala, ale domů jsem v žádném případě nechtěla. Tss, to není nic strašného, správná šelma vydrží všechno. No prostě se mi to venku moc líbilo. A běda, když jsme náhodou ven nešli. Seděli jsme s Wyuškou za dveřmi a dvojhlasně jsme zpívaly, že nutně potřebujeme jít ven. Někdy to zabralo, někdy ne. Někdy nás panička pustila třeba jenom na balkon, ale to není vůbec ono. Nejlepší je to na zahradě. Určitě to zkuste.

Vaše Jess

Foto: Sněžný levhart

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama