Tulení spaní, spaní a tulení, spící tulení nebo snad spící tuleni? A ještě k tomu s háčkem

Sakryš, to je problém! A přitom se jedná jen o postel, kočičáka a dvounožku. Dvounožka je přítulkyně a já se k ní tulím. Tuleň však nejsem. Tuleněm není ani přítulkyně, ač se také ráda tulí. Ke mně. Já se tulím rád, ale někdy se potřebuji přichytit a k tomu používám háčky. Nikoliv háčky pravopisné, ani háčky háčkovací, ba dokonce to nejsou ani háčky rybářské. Jsou to moje háčky. Mé neostříhané drápky. Drápiska, turecké šavle, mačety, mučící nástroje. Už vás někdy zaháčkoval kocouř? A byli jste přitom doma sami? Pak jistě víte, jaký je problém se zaseknutého háčku zbavit spolu s kocourem. Kocouře netřeba se zbavovati zcela. Jen je potřeba přemístit zaháčkovanou šelmu z lopatky. Pozor. Lopatky lidské, pokryté svaly, kůží a bohužel i nervovými vlákny. Přítulkyně nekvílí. Ví totiž, že by jí to nebylo nic platné. A tak má možnost milované šelmítko servat z lopatky společně s háčkem. Tím si však může způsobit tržnou ránu. Tu by musel zaháčkovat odborník a to by bylo odporné, byť odborné. Další možností je počkat, až se tulící šelmítko dotulí, vyndá háček, obalí krk a přejde na předení. Jenže šelmítku pozice vyhovuje a k odháčkování se nemá. Přítulkyně zvolila možnost šelmítko odháčkovat sama. Byl to problém. Šelmítko, tedy já, jsem visel za háček na levé lopatce. Levou rukou mě přítulkyně přidržovala tak, abych zůstal pokud možno bez pohybu. Pravou rukou si utírala slzy a také se snažila dosáhnout na levou lopatku a provést demontáž připevněné tlapky. To se nakonec povedlo. Prý existují i jiné metody. Ale zatím mám všechny tlapky i háčky OK. Dnešní „háčkování se“ bylo bohužel brutální. Háčky nešly odháčkovat, byť jsem se snažil velice. Přítulkyně se ošetřuje v koupelně a já slyším něco o tom, že přijdou čísi ruce, které mě chytí za krkem a já o své mučící nástroje přijdu.

Ale abych se vrátil k té naší tuleňárně. Zajisté všichni víte, co je to jarní únava. Já bych řekl, že je to... když se zelení i když se lení. Maxíkov se přeměnil na polní lazaret. V každé místnosti je spaní. Tak bych si konečně mohl vybrat tu svou postel. Ale znáte to. Jednomu se chce spočinout právě v ta místa, kde odpočívá ten druhý. Takže se tulím, když přítulkyně spí. Spím, když se přítulkyně tulí ke mně. Občas spíme stulení, ale bez tuleňů. Tuleni rozhodně nejsme. Snad jen nějaká tulení nemoc. Lení se nám hodně, pro samou únavu skoro nevidíme, jak se venku všechno zelení. Nemáte prosím nějaký recept proti jarní únavě? Jen ne lískový olej (lískovým prutem léčil přitulkynin otec vše).
Snad konečně sluníčko začne slunit a únava se rozplyne v jeho paprscích.

Foto: Když se netulíme

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama