Nemocný Maxík

Sluníčko konečně vyšlo, ale já jsem začal mizet. Už delší dobu jsem kašlal a pak si najednou přítulkyně uvědomila, že sotva dýchám. Nebo naopak. Dýchám jako pes po lovu. Krom toho jsem stále vyhledával místa, abych nebyl vidět. Tak mě nakonec přítulkyně hodila do kabely a vyrazili jsme. My nejezdíme žádným vozítkem, my chodíme pěšmo a já se obvykle nesu.

Byly doby, kdy mě přítulkyně nosila k vetovi pod bundou a já jsem zalézal do rukávu, nebo jsem vystrčil hlavičku mezi knoflíky na kabátě. Jenže od té doby mám přeci jen nějaké to kilíčko navíc, tak už to nejde.

Místo přepravky používáme kabelu. Je to kabela pro přenášení malých domácích šelem, ale vyhovuje spíš přítulkyni. Ta kabela je totiž zrádná.

Dobře se nese na rameni, mně poskytuje pohodlí a přítulkyni se zdám lehčí. Je tam však zrada. Ta se skrývá v podobě dvou dvířek na zip. Přes jedna dvířka mohu koukat ven, druhá se zdají uzavřena.

Když jsem pak uložen u pana doktora na stůl, zalezu do toho nejmenšího koutečku na uzavřené straně. Ouha. Někdo rozevřel zip a já jsem na stole. Obavami ze mne lítají chlupy na všechny strany. Pan doktor mě prohlédl a rozhodl o tabletách. Přítulkyně byla z toho celá vedle a tak se ani nezeptala, co to se mnou zase je. Pravděpodobně zápal plic. Na to trpím od malička. S plícemi jsme se léčili spolu s páníkem.

Když už jsem byl v přepravce, vzpomněla si přitulkyně na mé háčkování, tak mě zase pěkně vytáhla a šlo se na drápy. Naštěstí jen ty přední.

Doma jsem se několikrát s přítulkyní pral, odmítal jsem tablety. Ale nakonec jsem poslušně otevíral tlamici a pak jsem si šel pro dobrůtku.

Přítulkyni jsem docela děsil. Bála se o mne. Já jsem se totiž stále schovával. Přitulkyně mě prosila, abych to nedělal a zůstával u ní. Ve vzpomínkách měla domácí mazlíky z dětství. Ti, když se takhle začali schovávat, tak pak odešli tam, kam před léty můj páník.

Měl jsem stále dost čerstvé vodičky, dobroty k jídlu, ale jíst jsem moc nechtěl. Spali jsme zase spolu, já častěji na polštáři na šuplíku. (Na fotce to vypadá jako druhá postel, ale je to šuplík a na něm velký péřový polštář.)

Už jsem z nemoci venku. Nález na plicích mám od kotěcích let stále. A také mi pořád tečou oči. Ale na to jsme si už zvykli.

Před pár dny jsem už zase začal běhat po bytě a vymňoukal jsem si i zahrádku. Je to tam letos moc krásné. Část trávníku je nová, tam je super travička. Někdy však jen tak kňourám u dveří a když už přítulkyni nebaví hra Bunda nebunda (z dřívějšího deníčku), tak mi otevře okno a díváme se spolu ven. Před dvěma dny tam vyzpěvovala kočičí krasavice. Nejprve jsem se na okno bál. Děsil mě ten zpěv. Nakonec jsem vyskočil. Jejda! Málem jsem sletěl zpátky. Byl jsem totiž venku. A byl jsem to já, komu ta mourovatá krasavice zpívala. Nebo jsem to nebyl já? Jak můžu sedět na parapetu a zároveň na dvorku?! A hele, ten druhý já má kolem krku obojek. Takže to nejsem já? Kočička pěje árie, ale kocourek pomalu mizí? Děje se něco? Děje! Kolem vrat prochází dobrman. Pro samé árie kočička asi neměla ten správný „čmuch“ a její Romeo se stačil zdekovat. Ty jsi mi ale kavalír. Ještě, že jsem to nebyl já. Jsem sice plašan, ale myslím, že kočičí pěvkyni bych přinejmenším varoval.

Dobrman byl na vodítku, dvorek je za branou. Všechno dobře dopadlo. Kočička přestala pět. Pravděpodobně si šla sehnat vhodnějšího gentlemana. A já jsem se uložil do peří. Doufám, že to i se mnou dopadne dobře.

Je to fajn být nemocný. Nemusím nikam letět.

Doma s přítulkyní je to nejlepší. Jsem krásně rozmazlený kocouř.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama