Když kocourkovi otrne

O víkendu jsem procházela dokumenty a objevila jsem Maxíkem nedopsaný deníček. Nějak na vše společně zapomínáme. Asi jakýsi Alzheimerův virus:

„Náš malý velký Maxík už je v pořádku. Stále ještě přes den zalézá někam do teplíčka. Teď je momentálně v knihovně na gauči pod dekou. (Knihovna je místnost v rezidenci. Prý bufet duše.)“

Už jsem se konečně vymarodil. A začal jsem sportovat. To jsem roky nedělal. Začínám lítat po bytě „letem šípu“. (Špatně vystřeleného, dodává přítulkyně.) Ale nepřeháním to. Stačí chvilička, nadzvednout přítulkyni ze židle! Pak se vždy někde usadím. Někde, kde hodně překážím a kde vůbec nikdo nestojí o moje chloupky. Ty ze mne odpadávají takovou rychlostí, že při elegantní chůzi vypadám jako bych měl svatozář. Kudy chodím, tudy trousím. Přes den jsem se zabydlel v posteli. Chlad a zima donutily přítulkyni, aby zase vytáhla peřinu. Jenže kde se vyvaluji já, tam se špatně spí. V noci se přítulkyně budí, protože se dusí mými chlupy. Ono se to nezdá. Ale moje chloupky měří 4,5 – 5 cm. A jsou hodně jemňounké. Já se obvykle prospím ve dne a v noci si hraji na tu zpívající kočičku. Na tu, která pěla árie nepravému Romeovi. Páni, to jsem netušil, jak skvěle mi fungují hlasivky. Když se mi nedaří přitulkyni vyzvat k honičce, dokážu dokonce výt jako malý vlk. To jsou zvuky!!! I sousedi se ptali, jak snáším psího kamaráda. Nesnáším. Psa tu nechci ani plyšového. Ty zvuky jsou mééééééé! Tedy jen mé! Abyste si nemysleli, že jsem koza.

„A pak se na to psaní Maxík vykašlal a nedopsal. Mezi tím byla zase vedra a on tu chodil jako mátoha.“

Vedra skončila a já mám zase energii. Ráno přítulkyni probudím a když konečně vyleze (vlastně stačí, aby se jen posadila), hupsnu do postele a válím sudy po vyhřátém prostěradle. Pak se dám do kontroly dvounožčí snídaně. Pokud je šunka, tak nedám pokoj, dokud není vše vyjedené.

Jsou prázdniny a tak se u nás dvéře netrhnou. Přicházejí dvounožci s mláďaty a ta mne nenechají na pokoji.

Byl tady Ferdík. Tak ten mi dal pěkně zabrat! Je to takový roztomilý tříletý raubíř. Zacpal mi únikové cesty za gaučem polštářema. Pořád mě přesvědčoval, že si chce se mnou jen hrát a nabízel mi šunku. Já se ale zlákat nedal. Tak Ferdík prohlásil, že se mnou není zábava a že se vrátí domů ke svému Kašparovi. To je také kocour, celý černý.

Častěji než Ferdík přijde na návštěvy Tinka. Ta má teď novou sestřičku Natálku. Tinku znám od narození. Je to jakási adoptivní vnučka mé přitulkyně. Ta už také ví, jak se ke mně chovat. Ale Natálka byla celá vedle. Lítala za mnou se šunkou i s hračkami. Pak se obě kočkoslečny napakovaly šunkou a jaly se mě pronásledovat. Přítulkyni bylo divné, když se dívky vrátily z ložnice bez šunky. Nevěřila, že bych si jí vzal. Tak se šla mrknout. Já seděl ukrytý pod postelí za piánem a nasával vůni masné lahůdky. Hurá! Přítulkyně! Tak od té jsem si vzal. Tinka často vzpomíná na Vetřelce. Ráda by, abych po ní lezl, jako to dělávali ti dva pání baroni. Ale na to já nejsem. Jsem raději pozorovatel z bezpečné vzdálenosti.

Pak přijel Jeníček. Také tříletý lumpík. Ale ten si dal nakonec říct a nechal mě být. Skoro jsem se urazil. Ten klučík mě vyměnil za dřevěnou vyřezávanou píšťaličku.

Pak se stalo něco zcela nečekaného. Přišlo úterý a s ním dvě slečny. Tu starší si pamatuji, ta u nás občas bývala na pár dnů na prázdniny. Teď jsme se však pět let neviděli. Slečně je 17, už má rozum a ustrašené kočičáky nechává na pokoji. Ale její desetiletá sestřička! To byste nevěřili. Je taková krásná, milá, z úsměvu vidíte laskavost... Byla tu kdysi, jako tříletá, ale to si už nepamatuji. Okouzlila mě. Pohybovala se potichoučku, skoro jako pravá čtyřnožková kočička. Natáhla ke mně ruku... A já jsem přišel! Dobrovolně. Nalákán jakýmsi tajemnem. Představte si. Já se nechal i pohladit a dokonce jsem si vzal z ruky nabízený bonbonek. Eliška! Moje princezna. Jsem jako vyměněný. Nelítám, nevyzpěvuji... Sním si sny o krásné Elišce.

Miluji prázdniny. A miluji Elišku.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama