Vážení kočičí přátelé,
opět po delší době píšu novinky ze života princezny.
První novinka už tak docela novinka není, protože to brácha už poněkud neomaleně prásknul dřív. Jsem velká holka. Začátkem mého devátého měsíce jsem si uvědomila, že mi ke štěstí něco chybí, a to něco jsou děti – moje. Aby byly děti, je třeba sehnati vhodného kocoura. Protože se v mém dosahu žádní nevyskytují, vysvětlovala jsem krmičce, že mě má buď pustit za kocourem, nebo nějakého pustit za mnou. Aby to shánění měla jednodušší, zpívala jsem každou noc árie (co kdyby se v okruhu 5 km nějaký vyskytoval) a pilně trénovala neodolatelně svůdné pózy. Ale krmička je někdy fakt těžce nechápavá. Nejdřív se mi smála, po dvou probdělých nocích už jen prskala, že místo toho řevu (?) bych se mohla taky jednou konečně pořádně najíst, kocoura nesehnala a dveře přede mnou hlídala jako ostříž. Po týdnu jsem už byla fakt unavená, tak jsem si dala pár dní pauzu, počkala, až dvounožcům splasknou váčky pod očima, a začala jsem znovu. A znovu. A znovu... Po pěti - šesti kolech a téměř dvouměsíčním zpěváckém maratonu jsem došla k názoru, že to nikam nevede a rozhodla se, že pro tentokrát to tedy nechám být a budu krmičce věřit, že mi nějakého fešáka přivede, až budu starší, jak pořád slibovala. Vymetla jsem svou misku (však jsem dlouho na jídlo neměla čas) a pohrála si s bráchou (na to jsem taky dlouho neměla čas) a v noci způsobně spinkala. Jen fakt nechápu, z čeho měli všichni takovou radost.
Druhá novinka se udála asi týden poté, co jsem vzdala čekání na ženicha. To mi bylo čerstvě deset měsíců. Začalo to už ve čtvrtek večer, kdy krmička sbalila kufry – nám i černým tlamám. V pátek páneček naložil černé tlamy i jejich kufr do auta s tím, že jedou na prázdniny. Vrátil se večer – sám. V sobotu nás krmička probudila nechutně brzo ráno, nacpala nás do přepravy, přepravku do auta a už jsme někam jeli. Říkali něco o nějakém zámku ve Valticích a o výstavě. Pak jsme někde zastavili, ale místo aby nás vyložili ven, naložili dovnitř další dvounožku s přepravkou a zase jsme se rozjeli. Během cesty z přepravky vykoukl sibiřský kocour – no vlastně ještě půlroční kotě. Bráchu málem trefil šlak – on cizí kočky nerad a hned to tomu novému zasyčel. Mě taky málem trefil šlak – tak já se dva měsíce snažím, a když už to odpískám, tak tohle!!! Ale je ještě malý, možná, až budeme oba starší, jak říká krmička – ale vypadá celkem slibně už teď. Když jsme konečně dorazili na místo určení (kupodivu včas), obsadili jsme klece a vyhodnotili situaci. Kristián byl znechucen přítomností tolika cizích koček. Já jsem zjistila, že hned vedle nás je další mladý sibiřský kocourek a ten z auta je hned za ním. Chvíli jsem se na krmičku škaredila, že si snad ze mě dělá legraci, když mi vrazí krásné kocoury pod nos až teď, ale pak jsem jí to odpustila. Už vím, že jí některé věci prostě nedojdou – holt, je to jenom člověk, ne kočka.
V kleci jsem pobyla jen chviličku a už mě krmička vytáhla, odnesla k mojí exmamí, tam mě trošku přepudrovali a odnesli na posouzení. Krmička byla nervózní, že prý je to naše premiéra – to jsem nechápala, na výstavním stole jsem už stála několikrát. Pochopila jsem při rozhodování o titul – proti mně nebyla koťata, ale dospělé a také krásné kočky. Pan posuzovatel byl z princezny Kačenky unešený, jak jinak, dostala Ex1, CAC i BIV, nakonec i nominaci do BIS. Krmička setřela slzu dojetí. Páneček se nadmul pýchou. Pak mě odnesli zpátky k nabručenému Kristiánovi a na dlouho zmizeli. Aspoň jsme se mohli vyspat. Když se vrátili, povídali něco o tom, že jsme už ubytovaní a že se nám tam bude líbit. Lidí ubývalo, klece se začaly vyprazdňovat, vyhlásili začátek BIS. Bylo to napínavé. Obešla jsem kolečko kolem osmi posuzovatelů a pak se hlasovalo – 3 hlasy pro princeznu s číslem 187, 3 hlasy pro konkurenční mainku s číslem 87. Ale jeden posuzovatel najednou začal mávat na uvaděčku, že se spletl a před tu svou původní 87 dopsal ještě jedničku. Výsledné čtyři hlasy pro Kačenku. BIS je doma! (A taky nějaká chovnost, ale to nevím, co to je.) Na BOBa jsem ale nedosáhla – vyřadil mě krásný mainský kocour. Krmička chvíli rozdýchávala infarkt, než si mě vyzvedla a obě jsme pak přijímaly gratulace. Pak jsme se přesunuli do penziónku kousek od zámku, kde jsme se i my s bráchou rychle zabydleli, a šlo se spát.
Ráno krmička zase zabalila všechna zavazadla, skoro to vypadalo, že se už jede domů, ale nakonec nás odnesla zase na zámek. Pochopili jsme, že se jede druhé kolo. Kristián nasadil výraz „nešahej na mě, nemluv na mě a doufej, že ti odpustím“. Já spala. Kolem poledne mě krmička zase vytáhla z klece, připudrovala a odnesla na posouzení. Tedy, myslela si to. Paní posuzovatelka se rozhodla „trochu“ zamíchat s pořadím a tak jsem putovala do klece vedle posuzovacího stolu. Pak to vypadalo, že už už přijdeme na řadu, tak mě krmička zase vytáhla, a v zápětí zase dala dovnitř – planý poplach. A pak ještě dvakrát. Měla jsem toho dost, ale jsem slušně vychovaná, tak jsem se jenom „tvářila“. Nicméně, paní posuzovatelce to nevadilo – když jsme konečně opravdu přišli na řadu, prohlásila, že tak to má vypadat, napsala krásný posudek a orámovala ho srdíčky. Výsledek – Ex 1, CAC, BIV, nominace do BIS. Ale mě neobměkčila, pořád jsem se zlobila a celou cestu do klece jsem krmičce vysvětlovala, že takhle to teda bylo naposledy. Ale nevím, jestli to vnímala, byla celá nějaká vláčná a mimo. Soutěž BIS začínala za relativně krátkou dobu, zlost ze mě nestihla vyprchat. Možná i to ovlivnilo výsledek, protože jsem předvedla malinko méně okouzlující Kačenku, než je u mě zvykem. I tak to bylo napínavé. Opět jsem obešla kolečko kolem posuzovatelů a následovalo hlasování – 3 hlasy pro naštvanou princeznu, 3 pro konkurenční mainku, ale tentokrát se žádný rozhodčí nepřepsal. I rozhodovali ti dva rozhodčí, kteří hlasovali pro úplně jiné kočky – výsledek 1:1. Nakonec bylo rozhodnutí na jediné posuzovatelce, která upřednostnila mainku. A bylo to. Sbalili jsme a jeli konečně domů. Po cestě jsme vyložili dvounožku s cizím kocourkem, později naložili černé tlamy, doma jsme se řádně nadlábli a vytvořili na posteli černo – pruhované klubíčko (později jsme se museli přeorganizovat na černo – pruhovaného hada, aby se tam vešli i dvounožci). Jo jo, sladký domov...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?