Fousek bojovník

Nazdar kočičáci. To, co se stalo Chicovi, je hrozné a doufám, že to bude mít dobrý konec i když musela být provedena amtupace. Oproti tomu moje vyprávění je spíš pro pobavení, co dovede nezvedený kocour :-).
Jsem provokatér první třídy a čas od času na to doplatím při místních rvačkách o území, z kterých si odnáším jako správný bojovník (i když jsem kastrovaný od 1 roku) nejeden šrám. Opomenu poškozenou chrupavku v levém uchu, namožená záda a další šrámy a škrábance, ty za vyprávění nestojí. I když i kvůli nim jsme na veterině poměrně častými hosty. Za zmínku by stál vykloubený prst přední nohy, kdy jsem tvrdošíjně sundával obvazy, takže jsme denně byli u doktora na převazu a nakonec jsem si vykoledoval kabátek pro kojence!!! Rovněž kousanec na mém zadečku byl značně bolestivý a umělohmotný límec kolem krčku, který jsem kvůli tomu musel nosit, nebyl vůbec příjemný :-(. Dlouho jsem dal pokoj, až teď se zas nějak nezadařilo a odnesl jsem si pořádný kousanec nad ocasem :-(. Myslel jsem, že se z toho vylížu sám, a tak jsem doma různě vyhledával tiché koutky a pochrupával a nestál ani o chození na „noční“. Venku bylo ošklivo, tak to nikomu ani nebylo divné. Moji podaní plně respektují mé nálady:-). Mívám různé vrtochy, ale protože jsem baštil jako normálně, nepřišlo jim, že by mi něco bylo. Jenže jsem jednoho dne dostal horečku a začal jsem polehávat po dlažbě, dokonce jsem doma pil z misky a kousanec mi začal krvácet. Na tohle všechno se přišlo hned večer, když se panička vrátila domů a pode mnou na dlažbě zůstaly kapky krve. Chtěla mě pochovat, ale sáhla zrovna špatně. Mňáááuuu!!!! Zaječel jsem a zmizel okamžitě v horním patře. Zavolala pohotovost a vyjednala si, že okamžitě přijedeme. No, na to tak budu čekat! Nastala hra „Najdi svého kocoura“. Prohrál jsem. Našli mě. Nacpali do přepravky. Na pomoc si vzala mladšího kluka, bolely jí záda, tak aby mě nesl. Na veterině byl můj oblíbený pan doktor. Prohlídky docela dobře snáším včetně injekcí, tak jsem poslušně stál až do momentu, kdy mi začal čistit postižené místo. Vystřelil jsem jak blesk, zasekl drápky paničce do ramene, mňoukal bolestí a klukovi, který se mě spolu s ostatními snažil chlácholit, prokousl prst. Kluk se za chvíli složil. Já dostal „čepičku“, abych si podobné kousky odpustil. Kluka ošetřili také. Při prohlídce se přišlo ještě na to, že mám kameny v močovém měchýři. Oholili mi částečně záda a bříško. Kromě antibiotik mi předepsali i dietu, vařit opět bylinky a ošetřovat ránu. Možná jsem špatně slyšel, ale prý nesmím ani šunčičku, ani masíčko, ani kapsičky, jen ty dietní granule. A zatím bez dozoru nesmím ven. No, to nevím, to se mi vůbec nelíbí. Jak já to přežiju? Panička s bolavými zády vlekla domů nejen mě, ale i kluka. Nechala ho se mnou doma, takže jsem měl 24 hodinový servis.
Doba marodění: Vařili mi bylinky. Ohledně diety mi neustoupili. Na noční mě také nepustili. Chodil jsem ven na vodítku. Vytrucoval jsem si časté procházky – protože JÁ budu pít jen vodu z potůčku, JÁ nebudu chodit doma na záchod, když mám venku svá oblíbená místa. Při „venčení“ se mi podařil dobrý kousek. Předstíral jsem, že se budu pouze vyhřívat na sluníčku. Panička povolila v ostražitosti, pověsila vodítko na háček od prádelních šňůr a na minutu zmizela pro něco v domě. To mi stačilo!!!! Pověsila to blbě, oklamána mou netečností. Jeden rychlý pohyb a byl jsem pryč i s odjištěným vodítkem. Měl jsem v plánu zmizet na pole, ale ta plastová krabička od vodítka začala dělat na dlažbě šílený rámus, který můj záměr prozradil. Změnil jsem směr a hurá na strom. Pobaveně jsem pak sledoval, jak okamžitě vystřelila z domu a i s klukem běhají po okolí, volají mě a prohledávají kde co. Dokonale se ztrapnila, když se ptala nedaleko pracujících stavebních dělníků, zda neviděli kocoura s vodítkem. Ani nedomýšlím, co si o ní museli myslet. Následně oběhla sousedky, které byly na zahradách. Nikdo mě neviděl. Napadlo ji, že jsem nemohl zmizet ze zahrady, protože okolní psi neštěkali. A já stále seděl na stromě a bavil se. A vida, vrátili se na zahradu a znovu volají: „Fousíčku, zlatíčko, kdepak jsi? Dostaneš tyčinku!“ Tyčinku???? Za tyčinku cokoli. No, dobře, slezu. Co to? Jak to, že to nejde? Nahoru to šlo snadno i s tím krámem, proč tady najednou bezmocně visím v těch kšírách?!? Ani mi nepomůžou, jsou na druhém konci zahrady. Bác!!!! Spadl jsem pod strom. Plast se pod mojí váhou utrhl. Mám na sobě jen postoj a šňůru. Mizím!!! Jsem natolik v šoku, že dojdu jen kousek. Záchrana se blíží. Našli plast. Zamňoukám. Našli mě!!! Jsem nesen domů a patřičně hýčkán. Další dva dny mě ani nehne, že bych chtěl ven. Stal se ze mě poslušný pacient. Slevil jsem i ohledně pití a chození na WC.
Po 14 dnech: Jsem už v pohodě. Otrnulo mi. Rána se zahojila. Chloupky pomalu dorůstají. Nové sono ukázalo, že se mi kamínky rozpouštějí. Dietu ale musím mít dál. Čekají mě další kontroly. Zbytky samonavíjecího vodítka vyhodili. Smím na noční a plánuji další akce. Na zahradu a na další vybojovaná uzemí mi nikdo lézt nebude!!!

Foto: takhle potupně jsem vypadal v tom kabátku, když jsem měl vykloubený prst.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama