Něco se chystá, mám postroj - můžu ven???

Ahoj všichni kočičáci a dvounožci.

Sice napůl spinkám, ale musím pánika Matese kontrolovat, jestli správně píše, co vám chci říct.

Páník jeden den paničce řekl: "Dneska jdu na to!" a šel na dvůr. Jak já jsem zpíval, že chci taky, žadonil jsem nevím jak dlouho, pak jsem se urazil a šel ke starší holce do pokojíku (co to povídám, do svého pokojíku, který ji, když přijede ze školy, půjčuji na přespání) a tam jsem usnul.
Ze dvora jsem v polospánku dost dlouho slyšel řezání, vrtání a bouchání, až mne to vyrušilo z rozjímání. Sešel jsem dolů na kontrolu, copak se to děje, že mne nenechají rozjímat, jak jsem proháněl myšky a sousedovic kočičky.

Pak přišel pánik a prý: "Je to hotovo, snad neuteče."
O co jde??? Co je hotovo???

Pánik mne vzal, postavil na stůl a řekl: "Počkej, musím ti to nastavit." Odněkud vytáhl modré kšíry, hmmm, kde je vzal, a na copak je má???

Začal mi je různě zkoušet a prodlužovat a zase zkoušet.
Prostě najednou jsem na sobě měl postroj a pánik řekl: "Tak, lumpiku, jde se ven."

Cožééééééééé??? ... Jááááá??? A vééééééénnnn???

Letěl jsem jako střela ke dveřím na verandu, hurá, vééééénnn...
Páník, otevřel dveře a já jsem konečně po třech týdnech vyšel na dvorek. Kočičáci, no prostě paráda, nejde to vyjádřit.

Prošel jsem celý dvůr a rovnou jsem chtěl mazat na další dvůr a dál do zahrady, prostě pěkně všechno obejít, zkontrolovat a označit. Jenže ouha. Tam, kde dříve byla pro mne pod vrátky mezera na prolezení není nic než jen vrátka od shora až těsně nad zem. Koukám, to není možné. Obcházím dvůr a copak to, všechny možné průchody a únikové cesty jsou zahrazeny, zakryty, i na vysoké zdi je ještě do velké výše další plot. No toto?? Copak jsem vězeň???

Pánik mne bere do náruče, to už na něj opravdu naštvaně mručím, vysvětluje mi, že to udělali, abych nikam nelezl a zlí lidé mi zase neublížili. Já to vím, ale když ta touha šmejdit a lítat je tak veliká.

Pak mi na kšíry připl nějaký špagát (prý dlouhé pětimetrové vodítko) a otevřel vrátka na další dvůr a zahradu. Zahradááááá, panečku ta vám je veliká.

Jůůůůůů, s radostí zjišťuji, že se tady nic nezměnilo a všechny moje cestičky a únikové díry jsou tam kde byly a nezahrazeny. Jenže ouvej, nemůžu dál, vodítko mne ze zahrady nepustí. Pánik mi to zase vysvětluje.

Ano, já tomu rozumím, ale když ta touha je tak veliká, rozběhnout se, podívat se za Micinkou, na její koťátka, poškádlit myšky a pak přijít zase domů. Já mám taky strach, ale současně touha je silnější.

Takhle jsme s pánikem Matesem prochodili celou zahradu, pěkně jsem znovu označil svoje území a toho sousedovic Milana (kočičáka od souseda) roztrhnu jako hada, jak ho tady uvidím.

Po procházce jdeme domů. Byl jsem pěkně unaven, tak jsem si ani nesnažil nacpak bříško a šel jsem rovnou spinkat. Popravdě, byl jsem tak unavenej, že mi bylo srdečně jedno, kde ležím, ani jsem nešel do svého pokojíku a pelíšku.

Od toho dne, jakmile dám signál svým mňaůůůůůůůůů, tak mi některý z dvounožců dá postroj a jdeme společně na procházku.

Když jdu s pánikem, tak se snažím respektovat jeho přání a nelezu tam, kam nesmím, ale jakmile jde se mnou jiný dvounožec, zvláště nejmladší dvounožkyně, tak mne strašně dělá radost udržovat ji ve střehu a pokouším se neustále o nenadálý únik. Musím vám kočičáci říct, že zatím je to pro mne dost vysilující, když se po takové procházce vrátíme, tak okamžitě lehám a spinkám. Mám velkou radost, že kdykoliv se mi zachce, tak se mnou pánici jdou ven.

Postupně nabírám sílu a energii. Všechno se mi už moc dobře zahojilo, už mne nic nebolí. Snažím se pánikům vynahrazovat jejich péči a starosti, mazlíkujeme se a pěkně u škrabání jim pobrukuju.

Všechny kočičáky a jejich dvounožce pozdravuje Chico.

Ahoj.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama