Společný výlet

Společné výlety Julinky a Mikíska nebývají časté a toto je vyprávění o jednom z nich.

Za jednoho podzimního, slunečného víkendu se dvounožci rozhodli, že se vydáme na procházku poněkud dále, než obvykle. Protože se za denního světla vydávám ven docela nerad, myslel jsem si, když na sebe dvounozí začali navlékat všelijaké hadříky, že na procházku půjde Julinka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem při pokusu ukrýt se v druhém pokoji narazil na zavřené dveře. Ještě jsem se stihl otočit, ale dál mne již nepustily dvounožcovy ruce. Nezbylo mi nic jiného než se podvolit, nechat si nasadit postrojek a vlézt do tašky.
Sotva jsem si uvědomil, že můj přenosný domeček je stará taška, kterou již moc nepoužíváme, ocitla se přímo přede mnou Julinka, uvězněná v druhé tašce. Za chvíli se ozvalo cvaknutí dveří a my byli rázem venku. Pozoroval jsem okolí přes síťované okénko a sem tam se otočil, abych se podíval dozadu a cestu si tak lépe zapamatoval... Taška se se mnou pohupovala dlouho, nesli nás tedy dost daleko. Pak se ale hluk okolo utišil a už jsem neviděl žádné domečky dvounohých, ani žádná auta, jen modré nebe a zeleň pod sebou. Najednou jsme zastavili, taška se mnou klesla k zemi a otevřela se.
Viděl jsem, jak Julča vyskočila ze svého domečku, a opatrně jsem vystrčil hlavu. Všude kolem byla zelená tráva a v dálce vysoké stromy. Ihned jsem poznal, že jsme na veliké louce u lesa, nedaleko od jezevčích nor. Protože široko daleko nikdo nebyl, vyhupnul jsem z tašky a rozhlížel se okolo. Julča se vydala někam dál, tak jsem se honem vydal za ní, aby se mi neztratila. Jenže ona na mne vůbec nečekala a zmizela ve vysoké trávě. Musel jsem bystřit všechny smysly a ač nerad, zvednul jsem hlavu abych zjistil, kde je, nabral směr a chvilku se prodíral kupředu. Avšak jakmile jsem se znova podíval, už byla zase jinde a tak stále dokola. Nakonec, když dvounohý zapískal abychom se vrátili, tak já byl tam kde jsem viděl Julču naposled, zatímco ona už běžela zpátky. Začal jsem volat, ale nikdo pro mne nepřišel a musel jsem se prodrat trávou sám.
Dvounohý mezitím o kus dál po svahu dolů mířil na Julču cvakací krabičkou na obrázky a vůbec si mne nevšímali. Ukousl jsem si tedy trochu trávy a pomalu k nim šel. Cestou mne zlákal rychlý pohyb čehosi stranou od mne a rozhodl jsem se zjistit, co to bylo. Našel jsem již jen noru a z myši, co v ní zmizela, jsem neviděl ani ocásek. Budu tedy číhat poblíž a hlodavec snad vyleze. Sotva jem čekal pár minut, přiblížila se Julča a snažila se mne vyprovokovat ke hře na honěnou. Já ty její manýry či odvahu nechápu! Otevřený terén, kde na nás kdekdo vidí, a ona si tu poskakuje a pobíhá, jako by byla doma! Ani jsem se nehnul a když mne dvounohý přenesl o kus dál, aby na mne namířil tu svou cvakací krabičku, dal jsem mu jen chvilku a vracel se k noře. Jak jsem tak šel a čenichal okolo sebe, vzpoměl jsem si na jiné díry v zemi, které jsou nedaleko odsud. Tam bývá jistě hlodavců více a navíc je to tam bezpečnější. Narovnal jsem se, abych měl rozhled a ujistil se, že cesta je volná. Nikde ani noha, vyjma těch mého dvounožce, který můj úmysl zase prohlédl. Nijak mi ale nebránil, ba naopak, odepnul mi postrojek a pobízel mne do běhu. Tak tedy jo. Pelášil jsem ze svahu s dvounožcem v patách. Ale přece jen jsem jej doběhl, protože jsem se rozhodl nezastavovat hned na kraji lesa, ale utíkal jsem až k těm dírám ve svahu níže.
Doma jsem zaslechl, že už v nich snad nikdo není, a tak, po krátké obhlídce a dřív než mne mohl dvounohý zadržet, zmizel jsem v menší z nich. Řeknu vám, že i když my kočky máme dobré oči, byla tam skoro tma. Zezadu jsem slyšel dvounožcovo nabádání, ať se vrátím a hlavně ať si dám pozor. Zvědavost mne ale vedla dále a s napjatýma ušima a naježenými vousy, jal jsem se noru prozkoumávat hlouběji. Uplynulo pár minut a ze svahu mezitím přiklusala Julča, následovaná lamentující paničkou. Já byl stále uvnitř. Pokud si myslíte, že vám prozradím, co jsem viděl, tak vězte že si musíte najít svou noru! Slyšíc, že se nahoře něco děje, otočil jsem se a vrátil se k východu. Tam už na mne čekala Julča, zvědavě mě očichala a opatrně nakoukla dovnitř. Vlezla tam jen po ocásek, ale já už prozkoumal stopy okolo a chystal se vstoupit do druhé nory. Intenzívní pach mne ale upozorňoval, že tady bylo a možná je obsazeno. Vlezl jsem tam také jen po ocásek a snažil se zpozorovat, co je uvnitř. Dále jsem se neodvážil. Julča mne vystřídala se stejným výsledkem. Prohlíželi jsme každou stopu, očichali cestičku vedoucí k noře a já se do ní ještě několikrát vrátil, ale vždy jen k nahlédnutí. Naposled jsem se pokusil vlézt hlouběji, ale nešlo to. No nic, s Julčou nic neprozradíme! Okolo bylo ještě osm takových děr, jedna dvakrát tak veliká. Po prohlédnutí jsem chtěl pokračovat po pěšince, kterou si vyšlapal tajemný obyvatel těch nor. Julča a dvounožci se ale vydali jinudy, protože ta pěšinka vedla do bažinaté prolákliny, na jejímž dně bylo prasečí kaliště. Tyhle zvířátka jsem ještě neviděl. Snad se potkáme při nějaké večerní výpravě.
Zatímco jsem pátral na srázu, ostatní mi zmizeli téměř z dohledu. Raději jsem se vrátil nahoru a pod stromy, u jedné větve, jsem objevil náramně voňavou stopu. Ač na mne volali, pískali, já prostě dál nemohl. Musel jsem se na tom místě pořádně vyválet a zabořil čumák do země pod sebou. Dvounohý se vrátil a když viděl, jak blaženě se tvářím, nechal mne, ať se nabažím dosytosti. Kroutil jsem se všemi směry jako když mi prvně nasadili postrojek a snažil se, aby na mně alespoň kousíček té vůně ulpěl a já si ji tak mohl vzít s sebou.
Po jisté době mne odtrhl od země se slovy, že to tady poryju jako nějaké prase a odnesl za Julčou a paničkou. Já však neměl dost a jakmile se mé tlapky dotkly země, pádil jsem zpět. A pak ještě jednou, tentokráte k norám. Protože jsem dovnitř nemohl, byl jsem lapen a odnesen. Dostal jsem postrojek a napomenutí, že budu-li dále odbíhat, připnou mne na vodítko. Mou pozornost ale upoutala Julča, kterou cosi velmi zaujalo. Musel jsem zjistit, co to je, a šel za ní. Okolo ležely trouchnivějící vyvrácené stromy a rostly velké kapradiny. A právě ty Julču zajímaly. Očichávala ty zelené ostrůvky, a když jsem k nim došel, zjistil jsem, že některé voní podobně jako místo, kde jsem se před chvíli tak vyvaloval. Byli jsme tím průzkumem tak zaujatí, že jsme si nevšimli, jak si dvounožci cosi povídají. Dral jsem se očichat další místečko, ale naráz jsem se ocitl na vodítku a Julča byla zadržena paničkou.
Zprvu jsme nevěděli, o co jde. Za okamžik jsme ale uslyšeli hlasy nějakých cizích dvounožců a pak uviděli velikého hafíka, pobíhajícího volně nedaleko nich. Když přišli blíž, tak také oni zpozorovali naše dvounohé. Pak je uviděl ten hafík, ale byl poslušný a držel se svého. Já s Julčou jsme se nepozorovaně krčili u země pod kapradinami. Tak jsme zůstali nějakou dobu, než cizinci zmizeli a nebylo je ani slyšet. Měl jsem v úmyslu vrátit se a najít si bezpečí v jedné z nor, dvounohý ale četl mé myšlenky a z vodítka mě nepustil. Já na oplátku odmítl jít dále a nepřiměla mne ani Julča, která se chovala jako by tu snad před chvílí ani nikdo neprošel. Panička si mne musela dát na rameno a tak jsme se vydali kupředu. Poznal jsem kudy jdeme, ale jakmile jsem mohl jít po svých, vždy jsem zamířil jinam. Ta nečekaná událost mne rozladila. Zato Julča mašírovala suverénně mezi dvounožci, občas si odskočila do strany a zase se vrátila. Minuli jsem velikánský buk a spoustu dalších velkých stromů, překonali malý potůček a došli až na druhý okraj lesa. Tam byla posečená louka a na ni mne vypustili. Chyba!
Další směr postupu jsem se rozhodl určovat sám. A povel zněl: „Zpátky!“ Dvounohý ovšem mé úmysly zná a tak jsem netušil, že je to součást jeho plánu. Rozběhl jsem se po louce zpátky k lesu. Tam jsem se zastavil s tím, že se rozhodnu: buď jít zpátky až k norám, či vlevo do lesa a na kraj pole, kde jsem chytil kdysi myš, a nebo to prozkoumat tady. Dříve než jsem si to rozmyslel, byl dvounožec u mě a už mne odnášel zpět na louku. Tam mne pustil a já se úprkem hnal zase do lesa, kde jsem si myslel, že se to nebude opakovat. Ale opakovalo! A tak, když už jsem běžel počtvrté, v lese jsem odevzdaně počkal na odchyt a popáté jsem se po louce jen ploužil, předstírajíc únavu, abych vzápětí těsně u lesa hbitě vyrazil. Ovšem ani tato lest se neujala a nakonec jsem rezignovaně zůstal ležet na louce. Julča to počínání zprvu nechápavě sledovala, pak si lovila myš, a když ji nechytila, tak se snažila ulovit alespoň nás. My se ovšem pokaždé prořítili kolem tak rychle, že se jen přikrčila a zuřivě švihala ocasem.
Když jsem si odpočinul, mohl jsem nastoupit do tašky. Prý to běhání byla náhrada za to, že jsem se nechal nést a ještě ponesu! Byl jsem stále přesvědčen, že má trasa je ta jediná správná. Ale kdyby tu nebyl ten dvounohý! Tak jsem se podvolil a nasoukal se do tašky. Zato Julča mohla jít sama. Dokonce jí dvounožec, přes protesty paničky, dovolil vlézt do takové vysokánské trávy, co se jmenuje kukuřice. Že prý tam jde prohnat ptáčky, co zobou zrnka, a že kukuřici zná a nikam dál nepůjde. Prý byla i v řepkovém poli a tak se vrátí. No představte si, že se vrátila! Já bych tam vlez a vyšel až večer nebo kdy by se mi zachtělo! A ona tam skočila i podruhé a za pár minut už mazala zase za námi. Pak musela jít také do tašky, protože se šlo přes pole a silnici až do našeho lesa. Tam jsme měli být vypuštěni a jít obvyklou cestičkou domů. Jenže za námi tři psi, před námi dva psi, vlevo auta a všude cizí dvounožci! Tak jsme se pakovali zpátky do bezpečí a vylezli až doma, abychom se pořádně nacpali. Hned nato jsem se dožadovali oba vstupu na balkón, což nám bylo kupodivu odepřeno. No nechápu, proč bychom nemohli jít ven!

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama