Povídání z jedné procházky

Mělo jít pouze o kratičký zápisek, ale nějak se to natáhlo a vzniklo toto:
No musím se přiznat, že včerejší procházka se té předešlé mnoho nepodobala. Zpočátku jsem si to chtěl zkrátit přes louku a když jsem objevil husté roští, zalezl jsem do něj s tím, že nikam dál nepůjdu. Nějakou dobu se mi dařilo ignorovat dvounožcovy prosby, ať vylezu a jdu dál. Nakonec jsem ale musel ze své skrýše uprchnout, protože se z vrchu začala náhle rozpadat. Jak jsem tak utíkal, dvounohý jen nevěřícně zíral, jak pode mnou cosi praská a zadní packa se mi ocitla ve vodě. To bylo pro mne znamení, že abych se nepropadl, musím ještě zrychlit, a pelášil jsem po zamrzlém potůčku jak nejrychleji to šlo. Při pokusu zabočit mi podjely nohy a sklouzl jsem se po zadku. Bleskově jsem se ale zvedl, rozběhl, znovu uklouzl a pak konečně stál na pevné zemi.
Pod kopcem to vypadalo, že si výlet užiju. Náhle se ale z louky nalevo ozvaly podivné řezavé zvuky a objevil se modrý dvounožec! Vypadal ovšem moc divně. Ruce měl prodloužené do takových dlouhých tyček a podivně s nimi máchal. No a nohy jako kdyby ho chtěly předběhnout! No prostě hrůza! Jen jsem se ukryl ke stromu a valil oči, dokud to modré individuum se skřípotem nezmizelo na druhé straně louky. Pak jsem se plíživým pohybem vydal za svým dvounohým. Ten mne vysadil na strom jako minule s tím, že se kouknu a sám slezu. Chyba! Modrák se vrátil! Zasekl jsem drápy do větve pod sebou, odhodlán nesestoupit, dokud nepadne tma! Můj dvounohý šel dále, že prý určitě, až bude klid, seskočím a půjdu. Individuum sice opět zmizelo za stromy, jenže já už nevěřil, a tak když se za chvíli dvounohý vrátil, byl jsem již o větev výš. No poloha to nebyla zrovna pohodlná. Stál jsem na zadních a předními packami se opíral o větev před sebou. Nemohl jsem se schoulit a vystavoval tak břicho docela silnému, mrazivému větru.
Co vám budu povídat, teplo mi nebylo. A představte si, co můj dvounohý provedl! Ten bídák po mně začal házet sněhové koule! Že pokud okamžitě neslezu, že mne sestřelí! Šplhat výše se mi opravdu nechtělo, ovšem třetí zásah mne přinutil se pohnout a došlo mi, že dole to bude opravdu lepší. Dvounohý přede mnou raději utekl. Jenže já jsem ten nejhodnější kocour široko daleko, a tak jsem se nezlobil. Ten zásah jsem mu odpustil, protože vím, že mne bohatě odškodní. Za chvilku jsem se už nesl v dvounožcově náručí až ke Starému vývratu. Nervozita mne ale neopustila, protože z louky se stále ozývaly ty zvuky a mezi stromy jsem zahlédl cosi modrého. Byl tam stále! Chtěl jsem jej sledovat a počkat, že snad vysílením jednou padne a já se půjdu podívat, co to s ním bylo. Ovšem byl jsem evakuován na pařez na našem paloučku. Jako kocour v nouzi jsem dostal dvě přikrývky a ohřívací láhev plnou teplé vody. Strava byla skromná. Jen několik posledních zelených výhonků. Ale byl zde alespoň klid. Tak jsme zde setrvali nějakou dobu, dvounohý odhrabal sníh a nasbíral trochu zeleného pro Julču a pak mne odnesl na cestičku vedoucí z lesa ven k domovu. Jenže já si to okamžitě namířil do lesa. Po kratičkém váhání dvounožec usoudil, že dnes to není ono a polapil mne. Za chvíli jsem už směřoval z cestičky do lesa opět, tentokráte na druhou stranu. To prý bylo v pořádku. Jenže já dvoužce vypekl! Nešel jsem tudy ani támtudy, ale mezi. Dvounožec se musel přizpůsobit. Když jsem došel na místo, kde je to už jen kousek z kopce dolů, tak jsem to seběhl. Moc mi nevadilo, když mne dvounohý vynesl zpátky nahoru a já utíkal podruhé a pak ještě potřetí. Dole jsem počkal a vlezl do kočkotašky, kde ještě stále trochu hřála má kočkotermolahev. Pak už jsem se věnoval pouze vlastní očistě a pozoroval z okénka okolí, nesouc se na dvounožcových zádech. Doma jsem se rozdělil s Julčou o masovou mističku se sýrem a šel si schrupnout.
Miki

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama