Jak jsem šplhala, kde jsem neměla

Tentokrát vám budu vyprávět o dobrodružství, které jsem zažila na konci léta před třemi lety. Tehdy jsem byla velmi aktivní kočka v plné síle a dvounožec odhadl že mám nachozeno tolik, že bych hravě přešla jeho člověčí republiku tam a zpátky. Zkušenosti z pobytu venku jsem měla tedy habaděj. Jenže chození není lození, jak jsem se měla brzy přesvědčit. Od okamžiku, kdy jsem vylezla na strom tak šikovně, až mne museli sundávat hasiči, uplynula nějaká doba, ale já si to velmi dobře pamatovala. Stejně a hlavně tak dvounozí. Již nikdy jsem nevylezla na strom s vodítkem a vždy vylezla jen nevysoko.
Vyrazili jsme pozdě odpoledne, ale ještě za světla. Nepanovalo žádné vedro, naopak bylo zataženo a schylovalo se k dešti. Hrozně jsem se těšila, neboť den předtím jsem byla jen doma. Navíc jsem se nesla v nové tašce, která byla prostornější nežli ty předešlé. Hned, jak jsem vyskočila ven, začala jsem hledat dobrou trávu a jakmile jsem ji našla, začala jsem ji okusovat. Dělám to tak vždy. Něco mi říká, že je nejlepší spořádat trochu té zeleně co nejdřív, jako by hrozilo, že zítra už nebude. Naštěstí se to nikdy nestalo a tráva je tu pořád. Když jsem měla dost, vydala jsem se po cestičce pod kopec. Na jaře jsme chodívali po jeho svahu, nyní jsme šli po jeho úpatí. Podle času jsem tušila, že dnešní procházka bude krátká a snažila jsem se ji využít. Vyhrbila jsem hřbet, zkroutila a naježila ocas a s nohama těsně u sebe jsem bokem drobnými krůčky cupitala k dvounožci. Nabídku ke hře přijal a s rukama nataženýma jako by mne chtěl chytit kličkoval ke mně. Říká, že vypadám srandovně, ale to nemůže být pravda, protože srandovně vypadá on. Vyskočila jsem jako na pérku, aby mne nechytil, a uháněla k nejbližšímu stromu. Tam jsem opět nahodila hrb a vše se opakovalo. Potřetí jsme se už dostali na místo, kde na svahu chybí pár stromů a zhruba v polovině je pařez vyčnívající jako pozorovatelna. Je to jedno z nejprudších míst a zalíbilo se mi jej vybíhat. Vždy se na pařez posadím a nechám dvounožce na pochybách, vrátím-li se dolů, nebo budu pokračovat vzhůru. Někdy se vydrápe za mnou a já zase někdy naschvál uteču výše. Nakonec ale na něj počkám. Za tu snahu. Tentokráte však zůstal dole a jen mne volal, že není čas a že musíme dál. Vzpoměla jsem si, že kus dále je místo, kde pořád lítají malí ptáčci a pronikavě cvrlikají. Napadlo mne, že třeba dnes nějakého konečně chytím, a seběhla jsem dolů.
Když jsme dorazili ke keříkům, okamžitě jeden z opeřenců přilétl. Dvounožec jim říká střízlíci. Je to takové malé nic, ale hned spustil ten svůj cirkus. Poletoval z větvičky na větvičku a svolával další. Za chvíli jich na mne křičelo dobrých pět a přidaly se i sýkorky a červenky. Já vám dám, posmívat se mi! Zuřivě jsem mávala ocasem a spíš mečela jako kůzle než mňaučela. „Kočka! Kočka! Tady! Poleťte sem všichni, kočka!“ snažili se zburcovat snad celý les. Plížila jsem se a snažila se všemožně krýt. Marně. Pořád o mně věděli a když viděli, že na ně nemohu, postupně odlétali. Také dvounožec chtěl jít dále a vykročil ke mně. „Ještě ne!“ řekla jsem si a rozběhla se k blízké lípě s několika kmeny. Jak jsem byla v ráži vyletěla jsem nahoru jako střela. Je to strom, na kterém jsem byla mnohokrát. Nyní se mi ale zdálo, že jsem objevila vhodnou cestu vzhůru, výše než obvykle, tak proč to nezkusit? Zaťala jsem drápky do schnoucího kmene kousek vedle a podařilo se mi udržet. „Juli nelez tam, pojď zpátky!“ volal na mne dvounožec. Já však na něj nedbala a šplhala nahoru. Viděla jsem totiž nad sebou výhodné místo, kde si odpočinu, a soustředila se jen na to dostat se tam. Bylo to špatné rozhodnutí, neboť i když jsem věděla, že šplhám po odumírající části kmene bez kůry, špatně jsem odhadla vzdálenost, a když jsem se vydrápala na kýžené místo, zjistila jsem, že zpět to asi nepůjde. Mezi mnou a méně prudkou částí kmene byla totiž jen ta usychající hladká část, navíc téměř kolmá. Dostala jsem strach, který mi dal sílu vyskočit na větev ještě výše. To jsem neměla dělat už vůbec. Copak teď mohu skočit dolů, na prudký kmen, když pod místem, kde jsem se ocitla, je několik metrů prázdno, pak silné větve a až poté zem! Ty větve nebyly ani slabé ani silné a já byla zrovna tak vysoko nad nimi, že bych se na nich neudržela a hrozně se o ně potloukla. Zpanikařila jsem a šplhala ještě výš. Někde přece musí být větev po které půjdu dál od kmene a skočím i z té výšky! Nevnímala jsem dvounožce, který bezmocně vzhlížel nahoru, jak se obtáčím kolem kmene, až se stalo to nejhorší. Dostala jsem se na místo, kde další větev byla o kus výše a na opačné straně kmene. Šplhat tam jsem se neodvážila, navíc mi docházely síly. Dolů to nešlo, nejsem kuna ani veverka, abych slézala po kmeni hlavou dolů. Na to mé drápky nestačí! Ke všemu větev, na které jsem zůstala trčet, byla ulomená, a tak jsem nemohla daleko od kmene. Začala jsem naříkat a volat o pomoc. Ale dvounožec za mnou nemohl. Vylezl sice na spodní větve, ale dál to nešlo. Situaci zhoršilo i to, že se obloha ještě více zatáhla a soumrak přišel dříve. Začalo pršet a bylo jasné, že se nahoře, ve tmě na mokré větvi neudržím.
Hasiči by tentokráte nepomohli, neboť zde nevede cesta, a spoléhat na to, že se budou trmácet s žebříkem takřka doprostřed lesa, se nedalo. Dvounožci se těmi svými telefóny domluvili, že se pokusí buďto přeřezat nejnebezpečnější větev v místě mého předpokládaného pádu nebo že vytvoří z deky jakousi provizorní plachtu. Zbývalo vše potřebné dopravit na místo. Mezitím déšť zesílil a přidal se i vítr. Dvounožec měl obavy, že to nestihneme, a byl rozhodnut pokusit se mne nějak zachytit. To mohlo bý značně nebezpečné, navíc se setmělo natolik, že na mne neviděl. Došlo mi, že je to má poslední šance. Díky tomu, jak mne příroda vybavila jsem, ještě viděla docela dobře. Teď! Napjala jsem všechny svaly a vrhla se do prázdna! Padala jsem prý asi jedenáct metrů a jen těsně prolétla mezi větvemi, které jsem snad minula díky tomu, že do mne možná dvounožec trošičku strčil. Nikdo to dnes neví, ani on ani já. S heknutím jsem dopadla sice na všechny čtyři, ale náraz byl tak prudký, že jsem se okamžitě převrátila na bok. Dech vyražený, ležela jsem, a těch několik sekund se táhlo doslova hodinu. Nevnímala jsem, dvounožec také. Pak jsem ucítila bolest v celém těle a dvounožcovy ruce, které mi pomáhaly postavit se na nohy. Neudržela jsem se na nich a musela si lehnout na břicho. Zatímco jsem se snažila vzpamatovat z těžkého direktu, prohlédl mi oči, tlamku, břicho a tlapky. Vše ok, jeho konejšivý hlas mne uklidňoval a začínala jsem vnímat, že jsem v pořádku. Opatrně, ale rychle mne položil do tašky, chvíli cosi mluvil do telefonu a pak mne nesl domů. Každou chvilku mne kontroloval. Radost, že jsem to přežila bez úhony, že jsem u svého dvounožce, že jsem to zvládla, to vše mne povzbudilo natolik, že než se dvounožci setkali, už jsem stála na vlastních a dobývala se z tašky ven. Byla jsem vypuštěna a po chvíli byl jen do noci halící se les tichým svědkem radostného setkání tří šťastných bytostí.
Cestu domů jsem šla po svých, ocásek hrdě vztyčený, dmula jsem se pýchou, jak mistrně jsem skočila a vyřešila nelehkou situaci. Také jsem si z toho vzala ponaučení a od té doby nešplhám na místa, z kterých není návratu.
Julinka

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama