Julinka a modré individuum

Servus čtvernožci! Mám v tlapkách další dvě procházky! Ta první byla už skoro za tmy. To proto, že nedaleko se po cestě vedle potoka procházkovalo nezvykle moc hafíků se svými dvounožci. Byl mezi nimi i jeden takový moc veliký, asi jako menší dvounožec. Tenhle hafan se občas vrací naší trasou a potkat se s ním v šeru, to jsme nechtěli. Já zdržení využívala k průzkumu kdejaké hromádky listí, a když bylo jisté, že hafan půjde jinudy, šli jsme dál. Dvounohý mne nechal jít po svahu, i když na mne neviděl, protože stále nebylo jisté, že cesta dole je čistá. Aby mne neztratil, občas sípavě zapískal a já tak věděla, kde je. Sešla jsem dolů až u druhé hráze. To už se Měsíc schoval za mraky a začalo mírně pršet. Žádný lijavec, tak mi to vůbec nevadilo. Ovšem jak kapky bubnovaly do listí, dělalo to rámus a já nemohla nic lovit. Vyšplhali jsme na kopec, interně zvaný Kočičí vrch dva, zkráceně K2, a tam jsem zmizela mezi hustými smrčky. Protože tak pozdě už žádní ptáci nelétají, žádně krmení dvounožec nikde nesypal a lesík, ve kterém jsem byla, pomalu obešel. Pak se ozvalo známé zapískání a já věděla, že na mne čeká na smluveném místě. Zůstala jsem ale pod stromy skoro půl hodiny a přečkala další dešťovou přeháňku. Pak jsem přiběhla za dvounožcem a šlo se domů. Nahoře na kopci je ještě trocha sněhu, ale já se mu pečlivě vyhýbala.
Druhá procházka byla denní a hned na jejím začátku mne čekalo nepříjemné překvapení. Dvounožec se mnou přelezl přes potok a vydal se k místu, kde už dávno nahromadili cizí dvounožci věci, které do lesa nepatří. Povalují se tam již dlouho a nikdo, vůbec nikdo, natož ten, kdo by měl, ten binec neodstraní. Když jsem viděla, jak ty lahve, kýble, dráty dvounožec odnáší alespoň nahoru, kde nejsou na očích, na navážku, odkud vše pochází, dostala jsem z těch věcí strach a utíkala se schovat. Pamatovala jsem si, kudy jsme přišli, a hbitě jsem po pařezu, ležícím v potoce, přeskočila na druhý břeh. Byla jsem však dostižena, lapena a musela počkat, až dvounožec všechny ty věci odtahal. Pak, světe div se, normálně přešel přes potok! A že je v něm docela dost vody a studené! Nevím jak, ale já musela také na druhou stranu. Zkusila jsem vyšplhat na strom, naklánějící se nad vodu, s úmyslem odrazit se do strany a dostat se tak na druhou stranu. Mňauvej! To nepůjde! Měla jsem co dělat, abych sešplhala pozpátku dolů a nespadla dolů do ledové vody. Chodila jsem po břehu sem a tam, vyhlížela a přemýšlela kudy a jak. Na druhou stranu ale prostě musím! Tady je to nejuzší. Skočila jsem! Dopad byl dost obtížný a trochu jsem si namočila břicho. To však nic není. Rychle pryč z cesty! Hned na to se mi naskytla příležitost ulovit opeřence, ale kosák mne zpozoroval a než jsem doskočila, uletěl. Pak tu byly ještě sýkorky, ty jsou ale hbité. A sojka. Chytit sojku? Pernatce, který je v lese u všeho první a ohlásí křikem vaši přítomnost dřív, než jej sami uvidíte? Na sojku jsem jen koukla a raději si ulevila do jamky v listí. Vše pečlivě zahrabat, prohnala jsem se kolem dvounožce a zasekla drápky do kmene snad dva metry nad zemí. Dolů a dál. Prošmejdit pár skulin ve svahu, zkontrolovat, zda z díry ve starém vývratu nikdo nevykukuje a pak nahoru. Tady to mám nejraději. Hustý, nízký porost, kam za mnou dvounožec zamíří jen velmi, velmi zřídka a naopak já zde viděla věci, které si nechám jen pro sebe. Tentokrát jsem ovšem nic nenašla a zklamaně došla na pařez, kde čekal dvounohý. Radost měl ale načepýřený koňadrák, který poletoval netrpělivě okolo a těšil se, že dostane zbožňovaná slunečnicová semínka. Já si uždibla trochu zelené trávy a s její pomocí tak zakrátko trochu odlehčila mému žaludku. Poněvadž ani delší průzkum pod již vzrostlými smrčky neodhalil nic k ulovení, vrátila jsem se do lesíka. Stejně jako minule, dvounožec jej obešel s tím, že na mne počká na druhé straně. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se chystala z přírodního úkrytu vystoupit! Dvounohý zase něco tahal! Tentokráte to byly různé láhve, které nevychovaní dvounožci poházeli všude okolo přesto, že nedaleko pan hajný umístil koš. Až bylo vše v tom koši, teprve pak jsem vylezla. Dvounohý mne kousek nesl, protože je tu ještě kousek sněhu a ledu a on ví, že já raději než po tom jít, to se vrátím do lesíka. Smál se a říkal, zda-li uklouzne. A taky že uklouzl. Ale nespadl. Určitě jsem mu pomohla nabrat rovnováhu! Vzala jsem to jako pobídku ke hře, seskočila a dlouhými skoky pádila do lesa. Otočila jsem se, dvounožec za mnou neběžel. Uvidíme! Pokračovala jsem dál a ocitla se zcela sama. Dvounohého ani nenapadlo jít za mnou. Místo toho sbíral malinkaté šišky, s nimiž si doma velmi ráda hraju. Náhle se ale objevil cizí dvounožec! Naprosto neznámé individuum! Prchla jsem do lesíka a ani nedutala. Za okamžik se objevil i můj dvounohý a hledal mne. Jak náhle se individuum objevilo, tak zmizelo. Ještě nějakou chvíli jsem čekala a nechala dvounožce marně pískat, nakonec jsem ale zazvonila zvonečkem, co mám na krku, a ukázala se. Protože se nám to oběma nezdálo, raději jsem nastoupila do kočkotašky a nechala se odnést. Po modrém individuu jako by se země slehla! Snad to byl ten Modrák, co kdysi vystrašil Mikiho, kdo ví. Příště už na dvounožce počkám, nebo mu to vysvětlím, že když chci, aby mne honil, tak musí za mnou.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama