Jak mně orientovaní dezorientovali

Kočičáci a kočičandy, to vám byla zase jednou obvzvlášť pestrá procházka!
Počasí jako by se stále nemohlo rozhodnout, bude-li ještě zima nebo už přepustí otěže jaru. Sníh nikde, zato na kalužích ještě led. Dvounožec mne přenesl ještě v kočkotašce na druhý břeh potoka, aby odklidil zbytky nepořádku, který tady straší už hodně dlouho. Pak mne vypustil a já se hned hrnula těsně ke břehu, abych potok přeskočila. Naštěstí v něm není moc vody, ale teď v zimě je studená a na okrajích se mění v led. Raději jsem skočila trošku dále a honem pokračovala dál. Honem proto, protože vedle potoka vede cesta pro dvounožce a oni po ní celkem často chodí s hafany nebo jezdí na takových podivných samohybech, co na nich sedí jako na nějaké větvi. Kdysi jsem si myslela, že je to pojízdné škrabadlo, doma ho také máme. Celé je to ale tenké a hladké, drápky můžu zatnout leda do té černé části, která pořád ujíždí pod packama. To se ale dvounohému tuze nelíbilo, tak jsem mu tu zbytečnost nechala. Ale musím uznat, že když mě na tu věc dvounohý vezme, běží to mnohem rychleji než já.
Odlehčila jsem si a rozhlédla se. O kus dál nervózně přešlapovala skupinka srnek a srnců, jako by se nemohli rozhodnout, kam se rozběhnou. Nakonec se schovali v rákosí na okraji louky, zatímco já se vydala jako obvykle po cestičce směrem pod svah. Za námi se ozvaly nějaké hlasy, ale já jim nevěnovala pozornost, neboť jsem měla s sebou oba své dvounožce a chtěla jsem se jim předvést. Došli jsme do půli cestičky, párkrát jsem se provokativně nahrbila, ale za okamžik mne to přešlo, protože na louce vedle se objevil neznámý dvounožec. A za ním další! No a když jsem spatřila, jak se s lomozem ze svahu vyřítil třetí, zahájila jsem ústup plížením. Zastavilo mne až vodítko. Když se situace trochu uklidnila, byla jsem donesena pod svah a nasměrována na trasu. Jenže les se zčistajasna změnil! Koukla jsem vlevo, vpravo... HRŮZA, VŠUDE, VŠUDE samí dvounožci! Jako když se dívám z balkónu! Jenže tady, v lese, jsem nic takového jaktěživ neviděla! Jedni vybíhali na kopec, jiní naopak utíkali dolů a další pobíhali zmateně po louce. Pod nohama jim to čvachtalo a praskalo, protože louka je plná vody a ledu. Neustále přitom mávali rukama, ve kterých drželi jakési papírky. Snad chtěli zastavit ostatní? Ale ti jako by to neviděli, vbíhali do mokřadu za nimi. Přitiskla jsem se k zemi a vyrazila doufajíc, že se mi podaří proklouznout. Své dvounohé jsem přitom táhla za sebou na vodítku a přestože jsem se plazila po zemi jako stonožka, tak tak mi stačili. Menší zádrhel nastal, když jsme měli překonat strom spadlý přes pěšinku. Já chtěla pod stromem, dvounožec nad stromem. Nakonec jsme se ale shodli, ovšem zvuky za mými zády mne donutily zvýšit rychlost. Proklouzli jsme rychlým tempem na druhou louku, naši oblíbenou. Myslela jsem, že se tam ukryji pod trnkovými keři. Zradááá! Ještě jsem se k nim ani nedostala a už jsem se musela přilepit na zem, led-neled! S rachotem jako stádo srn vyběhli ze svahu další dvounozí, přede mnou zase jiní a napravo také! Zůstali jsme obklíčeni! Mí dvounozí se mně snažili vysvětlit, že to je nějaký orientační běh a my se ocitli přímo uprostřed něj. No já byla naopak zcela dezorientovaná. Co má takováhle věc dělat u nás v lese!? V MÉM lese!! A ještě k tomu běhají skoro přesně po mých cestičkách! Snažila jsem se doplazit mezit trnky, když si to jedno z těch individuí namířilo rovnou ke mně! Znehybněla jsem v kámen. Snad si mne nevšimne! Nevšiml a mí dvounozí jej museli upozornit, že to, co leží před ním, není hrouda hlíny. Následoval druhý hadí přesun, neboť jsem zjistila, že mezi trnkami bez listů v bezpečí nebudu. Stranou mezitím s klením probíhal či spíše zapadal další dezorientovaný. Ještě kousek. Žuch! To se před námi poroučel k zemi další. Jenže jak spadl, jiný jej obešel a rovnou ke mně! Můj dvounohý s ním prohodil pár slov a přitom jej upozornil na mou maličkost, ne víc jak jednu kočičí délku od něj. Takhle hanebně mne prozradit! Nic se mi však nestalo. Dvounožec nebyl nijak nebezpečný a zmizel za ostatními na druhou stranu louky. Nečekali jsme, až se objeví další. Zdálo se, že jen naše K2 je klidná. Nemuseli mne vůbec pobízet. Pelášila jsem do prudkého svahu a dvounožec stihl jen tak tak doběhnout za mnou na palouček. Musela jsem se uklidnit v jedné ze svých skrýší pod smrčky a nehodlala jsem ji jen tak opustit. Slyšela jsem ještě několik dezorientovaných, jak běží nedaleko a navíc se odněkud ozval pes. Když konečně začal převažovat křik opeřenců, dožadujících se po dvounožci pravidelné krmě, opustila jsem chráněnou pozici a usadila se na pařezu. Nevím, jak to ten dvounohý dělá, ale vypadá to, že mu ti pernatci budou za chvíli sedat rovnou na hlavu. To já když se k nim přiblížím, to je poprask! Jeden volá druhého a všichni pak na mě křičí: „Kočka! KOČKA!!“ A pak, že je nemáme chytat, když se nám tak posmívají! Uličníci! Přiznám tedy, že na poletují také docela blízko, ale mně sedat na hlavu nebudou! Tyhle mám ale zakázáno byť jen plašit, protože je dvounohý chytá do té obrázkové cvakací krabičky. Létá tam i takový umouněný, prý se jmenuje uhelníček. Ale prohlédnout jsem si jej nemohla, naopak, musela jsem se klidit zpátky pod smrčky. Na okraji paloučku se totiž objevila skupinka neznámých dvounožců s velikým bílým hafanem. Než odešli a než chytil dvounožec do krabičky toho pravého opeřence, promrzla mamča natolik, že jsme se museli vydat domů. U Viselce jsme objevili jednu dezorientační značku a nasbírali trochu zelené travičky. Pak mě kousek nesli a zrovna, když jsem se ocitla na zemi, objevil se další bloudící běžec. Asi nějaký opozdilec, co musel za trest sbírat ty značky. To mně ovšem bylo jedno a raději jsem úprkem zmizela v hustém porostu. Mým dvounohým nezbylo než dál sbírati čerstvou trávu na doma. Když se mi zdálo, že už toho mají natrháno dost a nikde nehrozilo žádné nebezpečí, vrátila jsem se. Už už to vypadalo, že s kopce seběhnu na kraj lesa sama, když tu se objevil opět ten zbloudilec! Tentokráte to ovšem bylo blíže do kočkotašky, což s povděkem kvitovali i mí dvounožci a ihned mne v ní uzavřeli. Tak skončila má procházka, o které se mi ještě jistě bude někdy zdát.

Julinka

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama