Jedeme spolu s paničkou, a aby nám cesta ubíhala, panička mi povídá o mém novém domově, budu tam mít velkou černou kamošku, ta se mi určitě bude líbit, je moc hodná a všemu mě bude učit.
Taky mi vypráví, že k jejich životu patřil ještě kocour velký fešák a šprýmař, že vážně onemocněl a nebylo možné ho vyléčit, jenom se prodlužovalo jeho trápení, tak ho panička nechala odejít do kočičího nebe.
Cesta rychle utekla a už jsme byli na místě.
Ve dveřích nás s mňoukáním vítá Skubynka. Nevěří vlastním očím, jaké jsem pěkné koťátko, netuší však, co se jí za nadělení vtírá do života. Ponosíkuje mě a já zasyčím, taky se naježím ať si na mě nedovoluje.
Tak tady budu bydlet. Hned jdu prozkoumat, co všechno mi bude patřit. V novém domově mě čekalo mnoho nových věcí, které jsem nikdy nemělo. Spousty hraček, vlastní misku a záchodek uprostřed pokoje, tak to snad abych šlo hned vyzkoušet - jo, to ujde. Tak a začíná nějaký pohyb u misky na jídlo, Skubynka tam už sedí a něco hypnotizuje, jdu to omrknout, a hleďme, nese se jídlo, vrhám se k misce a cpu to všechno do bříška, trochu zavrčím a Skubynka jenom sedí a kouká. Proč taky nebaští?? Splným bříškem se odkutálím do "mého" pelíšku a hned usínám, trošičku mě ruší, jak mi panička šťouchá něčím v uších, a taky jí zajímá můj kožíšek, ale nakonec mě i s pelíškem nese do opravdové postele, o které jsem jenom slýchávalo. Pootvírám očičko, venku je už tma, Skubynka leží paničce na peřině a já usínám hned vedle nich a budu se bát probudit, aby to všechno nebyl jenom můj sen.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?