Jak jsem o Štědrý den dostala nový domov a rodinu

Ahoj,
nejdříve se vám tu představím. Jmenuji se Sheldy a jsem velikánské koťátko britské kouřové whiskasky. Narodila jsem se v jednom hezkém domečku na okraji Plzně, kde jsem od října do Vánoc vyrůstala se svými sourozenci, ňafacími kamarády a původními páníčky.
Jednoho dne se mým páníčkům ozvala jedna úžasná slečna, že by mě chtěla pro přítele pod stromeček, protože přítel je prý veliký kočkomilec. Moje panička si s tou slečnou posílala nějaké elektronické dopisy tak dlouho, dokud se do mě ta slečna nezamilovala.
O štědrý den, když se můj budoucí páníček vzbudil, dostal veliký dárek. Ve vánočním papíru našel zabalenou kočičí přepravku a v ní dopis. V dopise se psalo, jak jsem se narodila, jaká jsem uličnice a aby věděl, že jsem i krásná, měl tam plno fotek. Na konci dopisu byla i adresa, kam si pro mě se svou slečnou pojedou. Tak se rychle oblékli a vyjeli.
Cesta do Plzně jim utíkala rychle, a tak měli dost času zastavit se v obchodu s důležitými věcmi pro zvířátka a koupit mi na uvítanou granulky, stelivo a hračky.
Před vánočním polednem přišla ta chvíle. Doma nám zazvonil telefon a já se dozvěděla, že už si pro mě přijeli. Chvilku jsem koukala vykuleně, kdo ti dva vlastně jsou, ale najednou se ten veliký dvounožec sehnul a klidně bez zeptání si mě vzal do ruky. Chvilku jsem se na oko bránila, ale pak se mi v té náruči zalíbilo a rozhodla jsem se, že když jinak nedají, že to s nimi zkusím a uvidím, jestli je nevyměním.
Naložili si mě do přepravky, pak do takové veliké žluté pojízdné skříně a vyrazili jsme. Nový páníček se tvářil velice důležitě, pořád někam koukal, točil takovým velkým kolem, hýbal nějakým klackem a pořád šlapal nohama sem a tam. Panička na mě zatím mluvila, ale mě tak zajímalo to veliké kolo, že jsem jí vůbec nevnímala a přestala jsem si žalostně mňoukat. Po prozkoumání, že by se to kolo dalo možná zakousnout, jsem se něžným mňoukáním doprošovala nové paničky, aby mě pustila z přepravky, že budu hodná. Panička mě, po chvilce přemlouvání, pustila ven a já se hned vydala na průzkum páníčkova stylu řízení. Po chvilce bylo jasné, že musím něco udělat s tím držením velkého kola. Když už jsem se chystala mu názorně ukázat, že volant se drží v pozici tři čtvrtě na tři, chytla mě panička s upozorněním, že by se to jakýmsi pánům v uniformách nelíbilo. Rozhodla jsem se tedy, že budu alespoň navigovat, tak jako to dělají všechny správný ženský. Hlasitými stručnými příkazy jsem páníčkovi radila tak dobře, že jsme se dostali na úzkou zasněženou cestu, na které se proti nám řítilo malé bílé auto. Páníček začal zpomalovat a najednou se stalo ... ozvalo se zapraskání zmrzlého sněhu a naše dodávka se začala pravou stranou bořit do hlubokého sněhu u krajnice. Protijedoucí auto ani nezpomalilo a ujelo. Páníček šel s hlasitým hudrováním obhlédnout auto a po chvilce se vrátil, že musí jít sehnat pomoc, a ať zůstaneme s paničkou v teple auta. Mě by ani nenapadlo nikam jít, venku byla zima a pršelo. Tu dobu, co se páníček coural do nejbližší vesnice pro pomoc, jsme si s paničkou zkracovaly hraním her, což se mi docela líbilo. Vyrušilo nás až zastavující auto, ze které vystoupili dva hodní pánové a nabídli nám pomoc. Panička tedy zavolala zpět páníčka, ale jelikož je to neskutečný louda, tak jsme ho nabrali až cestou. Zbytek cesty ubíhal docela rychle a já se tak dostala do nového domova, kde na mě čekalo plno nových kamarádů a hraček. První kamarádka, se kterou jsem se musela seznámit, byla Tracy, mooooc roztomilý pejsek. Vím, že v domě jsou ještě další dva dvounožci a tři hafani, ale s těmi se seznámím až později.

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama