Běžný den šíleného kotěte

Včera mě páníčci nechali úplně celý den doma samotnou, a tak jsem jim to dnes musela vrátit i s úroky, aby si náhodou nemysleli, že tohle můžou dělat častěji. Přiznávám, že je zatím moc vychované nemám, ale nutno uznat, že dělají pokroky.
Den začal už před šestou ráno, kdy mě vzbudil páníček. Zase někam odcházel (to ho opravdu budu muset nějak odnaučit). Panička byla v posteli až do 8 a to proto, že nedokázala odolat mým výzvám ke hře. Myslím, že mám štěstí, že mám doma docela hravé páníčky. Nejprve jsme s paničkou hráli hru, kterou jsem jí naučila teprve nedávno. Jmenuje se „Nežer ten Ciperus“ a spočívá v chození v takové kulaté věci s hlínou, která se báječně hodí nejen k hrabání a čichání, ale také k roznášení po celém bytě. Je tedy fakt, že většinou nedonesu celou nálož hlíny až k paničce a většinu poztrácím cestou někde po bytě, ale panička z toho má obrovskou radost a vždycky kousky hlíny sbírá a nosí je zpět do té kulaté věci, abych jí mohla dále kypřit a roznášet po bytě. To samé a se stejným efektem se dá dělat i s takovými zelenými a krásně šustivými košťály, které jsou z nepochopitelného důvodu zapíchány v té kulaté věci s hlínou.
Záhy mě ale tahle hra omrzela. To paničku velmi zklamalo. Vypadala, že si chce ještě hrát a dokonce změnila polohu kulaté věci s hlínou a košťály. Jenže si neuvědomila, že místo, kam tu věc dala, je pro tak malé koťátko zatím nedostupné, a tak jsem se začala věnovat hře jiné. Z té měla panička snad ještě větší radost. Abych ji správně uvedla. Bydlíme s paničkou, páníčkem a fenkou Trejsinkou v patře nad třemi velkými psy, kteří se bez doprovodu a ochrany pohybují po celém domě. Páníček s paničkou mají veliký strach, abych těm pejsanům neublížila, a tak mám zakázáno chodit bez dozoru z bytu ven. Dnes jsem ale paničce proklouzla a už jsem si to šupajdila po schodech dolů. Panička na mě volala, abych se okamžitě vrátila domů, a to byl začátek super hry na honěnou. Běhala jsem po schodech nahoru a dolů a ještě o jedno patro níž a do obýváku, do koupelny a na galerii dvounožců, co bydlí pod námi. Panička se za mnou ale nějak pomalu belhala a nadávala, že jí bolí koleno, a tak jsem se asi po třičtvrtě hodině nechala dobrovolně odchytit. Nejlepší na téhle hře byl vánoční stromeček, který mají spodní dvounožci ještě ozdobený v obýváku. My ho už nemáme, protože nám ho, jak říkal páníček, zničilo nějaké šílené hyperaktivní kotě, ale já jsem tady žádného takového vetřelce neviděla, a tak se páníček asi spletl. Faktem je, že stromeček který je dole, byl mnohem hezčí než byl ten náš. Byl větší, měl jehličky i na spodních větvích a téměř žádné nebyly pod ním na zemi, a také na něm visely nerozkousané hračky. Když mě ale panička odnášela v náručí domů, všimla jsem si, že se nyní nápadně začíná podobat tomu našemu. Asi tam taky začal řádit ten vetřelec, který zničil stromeček nám. Budu se tam muset zase co nejdříve podívat, abych zjistila, jak je chudáček stromeček na tom a zda tam neuvidím toho vetřelce. Taky jsem za celou dobu nepotkala ani jednoho psa. Tak snad příště.
Vyšli jsme schody nahoru a panička mě, po tom, co pečlivě zavřela dveře, vypustila do mého bytu. Mně už se ale stejně utíkat nechtělo, protože mě hra na honěnou trochu unavila. Řekla jsem si, že si maličko odpočinu, ale nelíbilo se mi žádné z mých odpočívacích míst, a tak jsem se šla podívat, co dělá panička. Když jsem za ní přišla, bylo jasné, že vůbec netuší, že jsem už unavená a že bych klidně spinkala, a chystala pro mě další hru. Šustila papíry a snažila se mi vysvětlit pravidla hry. Protože jsem ale velice chytré koťátko, pochopila jsem pravidla dřív, než panička stačila říct první, které znělo asi takhle: „Jdu se učit, protože mám zítra zkoušku.“ Při druhém pravidle: „Koukej mazat z těch papírů, vždyť mi to všecko rozházíš,“ jsem už byla skoro vítězem prvního kola. Papíry krásně klouzaly a lítaly po celém pokoji a panička se marně snažila je dát k sobě tak, jak byly. Chvilku jsem se pak věnovala škádlítku s peříčky a dala tak paničce náskok, aby byla hra zajímavější. Mezitím panička seřadila papíry tak, jak patřily, a dávala na ně krásné lesklé kovové věci, kterými papíry držely pohromadě. Tím mi hru chtěla zpestřit a také se jí to podařilo. Sundávala jsem ty lesklé věcičky z papírů a nosila je po celém bytě. Pak jsem teprve mohla papíry opět rozházet. Vyhrála jsem i druhé kolo. Teď už panička neměla šanci vyhrát. Vypadala trošku naštvaně, asi neumí prohrávat, tak jsem se jí začala třít hlavou o bradu a vrnět, jak nejlíp to dokážu, a taky jsem se nechala chvilku drbat na bříšku. To paničku udolalo a začala připravovat třetí kolo hry. Opět složila papíry tak, jak patřily, a secvakávala je k sobě menšími kovovými věcičkami, které se už sundat nedaly. Bylo potřeba papír po papíru postupně trhat od ostatních. Vždy v pořadí PRVNÍ – POSLEDNÍ. Trvalo to déle a bylo to náročnější na uvažování, ale vyhrála jsem i třetí kolo.
Protože jsem byla výherce takové složité intelektuální hry, nalila mi panička za odměnu do mističky mlíčko pro kočičky se slovy chvály: „Snad tě to uklidní.“ Bylo výborné jako vždycky. Vypila jsem celou mističku a proto, že teď už jsem byla opravdu hodně unavená, šla jsem za paničkou, vrněla, lehla si jí na klín, tedy lépe řečeno na klávesnici notebooka, který měla na klíně, a po chvilce spokojeně usnula.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama