Pracovní nasazení

Byla jsem unavená. Skoro celý den jsem prolenošila, i když se mnou byla panička doma. Paničku ale mrzelo, že si s ní nehraju. Zase mě vybízela ke hře šustěním papírů a čičikáním z míst, kam většinou nesmím. Ale já jsem pochrupkávala ve své kukani, kterou mám v ložnici páníčků, a nic mě nedostalo pryč.
Celý den se vlekl a já si ve 4 hodiny začala ťukat na hodinky, protože to se přes týden vrací páníček z „práce“. Těm kočičákům, kteří nevědí, kam tak záhadně páníčkové mizí za svítání a odkud se vrací, když se šeří, vysvětlím, co je to „práce“. Minulý týden mě vzal páníček s sebou do práce, a tak jsem teď zase o něco chytřejší a můžu se s vámi o nabyté vědomosti a zkušenosti podělit. Tak tedy, páníčkové chodí do „práce“ vydělávat „penízky“, které pak s jinými dvounožci směňují za granulky, mlíčka, stelivo a různé hračky pro nás kočičky. Ale nemusíte se bát, že by v „práci“ páníčkové nějak strádali. Byla jsem tam, tak to vím... ráno tam přijdou, sednou si, celý den si hrají s takovou divnou plackou s čudlíky, které říkají klávesnice, a s menší potvůrkou, kterou celkem nelogicky nazývají myš. No a u toho koukají na svítící bedýnku. Opravdu nic náročného. Mezi tím, co páníček pracoval, obhlídla jsem celou místnost, které se prý říká kancelář, prošmejdila všecko, co se dalo, a nechala jsem se hladit a obdivovat od všech dvounožců, kteří za páníčkem přišli. Když už jsem měla všecko prozkoumané, našla jsem si pelíšek, umyla se a odpočívala jsem.
Abych se vrátila k původnímu tématu, odbyla čtvrtá hodina a páníček nepřicházel. Měla jsem už o něj strach. Snažila jsem se to vysvětlit paničce, ale ta si naivně myslela, že se chci mazlit. Byla strašně doťěrná, snažila se mě držet a pusinkovat, a tak jsem šla raději vyhlížet páníčka z okna. Koukala jsem a koukala a najednou se na okně objevil pěkný vypasený bzučák. Šáhla jsem na něj ťapkou, krásně zabzučel a povyletěl o něco výš, tak jsem si musela stoupnout na zadní, abych na něj mohla znovu tlapknout. Začal bzučet víc, ale to jsem ho měla už pod pacičkou. Přimáčkla jsem ho jen trošičku, aby mi mohl pod pacičkou bzučet. Jenomže náhle bzučet přestal... pomaloučku jsem tlapičku odklápěla, abych se podívala, zda-li tam bzučák je. Byl tam, zabzučel a já ho vítězoslavně ulovila a spapkala. Paničce, která se na mě doposud dívala rozněžněle, se najednou obličej jaksi pokřivil a ulevila si jednoduchým fuj. To už ale zachrastily klíče v zámku a páníček konečně vešel. Chtěla jsem ho pěkně přivítat, třít se mu o nohy a měla jsem v plánu mu pěkně vynadat za to, že přišel domů minimálně o hodinu déle, ale u oušek mi tak nepříjemně, příliš vysokým tónem a zvláštní řečí nadávala fenka Trejsinka, že jsem se radši uklidila na zábradlí a čekala, až se přijde páníček doprošovat. Přišla se lísat panička. Tak jsem seskočila ze zábradlí na schody a utíkala domů. Páníček si mě udobřil mlíčkem, a tak jsem neměla to srdce mu vynadat.
Když se páníčci usadili na sedačku, lehla jsem si mezi ně a spokojeně jsem pochrupkávala. Asi v šest večer mě chytil rapl. Napadalo mě spoustu možností, jak se páníčkovy za to dlouhé čekání a strachování pomstít. Nejprve jsem lítala po bytě sem a tam, ale to neneslo to správné ovoce. Páníčci se na mě jen nechápavě dívali a kroutili hlavami. Posadila jsem se doprostřed pokoje, rozhlížela se a  vymýšlela, jakou lumpárnou začít. Pokoušela jsem se dostat na ciperus, protože jsem věděla, že to by stoprocentně zabralo. Byl stále hodně vysoko, ale panička mi včera téměř až k němu šikovně postavila sušák s prádlem. Takže jsem po něm jednoduše vyšplhala nahoru. Při tom nějaké prádlo popadalo na zem (samo) a celé se pomuchlalo, ale tuhle oběť jsem byla ochotná podstoupit a hlavně si toho nikdo nevšiml. Ze sušáku už byla snadná cesta k ciperusu. Bylo to príma. Chodila jsem v něm, okusovala a lámala ty zelené šlahouny, ale naštvalo to jen paničku. Když pro mě vyrazila, bleskurychle jsem po sušáku s prádlem sešplhala dolů. Panička povídala něco o blátivých otiscích kočičích tlapiček na čistém prádle, když ho žehlila, ale asi nemluvila ke mně, protože já opravdu nevím, jak by se tam mohly takové otisky dostat.
Doposud se mi nepodařilo zvednout páníčka ze sedačky, tak jsem to zkusila jinak. Vyhlídla jsem si konvičku s vodou strategicky postavenou na blikající a halasné černé bedně v obýváku. Šla jsem tam zcela nepozorovaně a hlavně nenápadně. Zvrhnout konvičku a vylít vodu do bedýnky, pod ní a všude okolo se mi podařilo na první pokus. Nejprve se zvedla opět pouze panička, ale zanedlouho to konečně zvedlo i páníčka, jal se utírat vodu. Nejprve jsem páníčky z povzdálí pozorovala, ale pak jsem přišla přiložit tlapku k dílu. Namočila jsem si opatrně nejprve pravou přední tlapičku a hned jí otřepala, pak jsem přidala i levou přední a nakonec i obě zadní, oklepávala je a chodila po místnosti a nechávala za sebou na podlaze roztomilé mokré stopičky.
Zdálo se mi, že páníček ale nadává nějak málo. Neříkal nic o mrtvé ani o uškrcené kočičce. Vymýšlela jsem, čím ho ještě víc potěšit, a u toho přemýšlení jsem mu naťukala něco na té „klávesnici“, z čehož měl velikou radost, proběhla jsem se po tiskárně, pohrála si s tímhle a s tamtím a v tom mě to napadlo. Budu co nejrychleji probíhat prolézačkou, kterou mi páníčci připravili, ještě než jsem se k nim nastěhovala, z několika poliček s knížkama, DVDčkama, skleničkama a jinýma malýma věcičkami, které často shazuji, abych udělala paničce radost. Probíhala jsem tam a zpět, ale páníček se nedíval. Otočil se až se strašnou ránou a řinčením skla. I já jsem se divila, jak velký rámus zvládnu udělat. Naštěstí ale, když páníček přišel a viděl tu spoušt, sedělo už hodné koťátko opodál a tvářilo se, jako když vůbec nechápe, jak se lahve s vínem mohly samy dostat z vinotéky na zem a poshazovat tolik skleniček. To už páníček povídal něco o zabité kočičce.
Na závěr večera jsem se páníčkům schovala. Chtěla jsem vyzkoušet, zda mě budou hledat a čičikat a smutnit, když mě nebudou moci najít. Hledali mě. Panička se strachovala, jestli jsem páníčkovi neproběhla ven a dokonce tvrdila, že mě slyší mňoukat na chodbě. Ale páníček věděl, kam se podívat. Našel mě v bedně, kam si dává všecko, co panička označuje za „bordel, který se neustále někde válí“. Za odměnu, že mě páníček našel, jsem se s ním mazlila a pěkně jsem mu u toho nahlas vrněla, protože vím, že to má páníček rád.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama