Jak se ze mne stává mňoulosof

Moc rád povídám a komentuji dění kolem sebe. A taky cvičím dvounožkyni. Ale o tom jindy. Chtěl bych se všem modrokocouřovým kočičákům představit a seznámit se. Takže tady mne máte. My kocouři máme mnoho témat, nad nimiž se zamyslíme, přemýšlíme, meditujeme, zkoumáme, diskutujeme, blogujeme a badáme. Prostě máme co mňouknout světu. Spousta z nich má vědecký základ, spousta ryze filozofický a některé jsou zase existenciální. A jelikož existenciální témata jsou základem našeho kocouřího bytí, tak dnes začnu jedním z nich. Vím, že hodně z vás má taky sem tam nějakého spolumňoukajicího či spolumňoukající. Mám dokonce dvě. Nevím, jestli je to výhra. Ale zase záleží na úhlu pohledu. Když se na to podívám tak trochu jinak, tak mám s kým intenzivně komunikovat.
K jádru věci. Začalo to tím, že jsem se nastěhoval do jednoho bytu. To bylo dobrý, to se mi líbilo: hračky, škrabadlo, balkón, spousta místa na blbnutí, velká postel pro mne a vycvičený dvounohý tým BCC – Best Cat Care (takový pětihvězdičkový all-inclusive pro kočičáky, každý kočičák by měl mít po ruce takový tým). No co chtít víc? Jenže to mělo háček, spíš dva háčky - byly tam ještě dvě kočičí šelmy. A právě tady je ten kámen úrazu. Nebo spíš šelmy úrazu. Tyto dvě se urazily hned, jak jsem se nastěhoval. Vůbec nechápu proč. Jedna šelma pořád předváděla, že umí imitovat syčícího hada. Zřejmě cvičila do cirkusu, aby pak mohla vydělávat dvounohým v důchodu, což jí naprosto chválím, ale mohla to cvičit spíš někde v koutku a ne pokaždé, kdy jsem šel kolem. Druhá zas byla strašně lakomá a odmítala mi dát mlíčko. Když jsem se chtěl rozdělit s nimi o jídlo, kterým zrovna plnili svá bříška, tak po mne začaly plivat. Když jsem chtěl jako slušně vychovaný kocouřisko a mňautelmen doprovodit kočičí holky na záchod, tak málem dostávaly epileptický záchvat. Ale nejvíc mi mrzelo to mlíčko... Říkal jsem dvounohé holce, ať domluví Strašilce, že bych mlíčko docela rád... Ale tady selhalo vychování, nevím, jestli Strašilky nebo dvounohé. A tak jsem se cítil nemilovaný, a říkal jsem to pěkně nahlas! (i když dvounohá holka říkala, že jsem milovaný kocourek, ale já chtěl lásku kočičí).
A tak to pokračuje dodnes. Máte taky zkušenost s tak asociálním chováním spolumňoukajících? A víte, jak na to? Viděl jsem jediné východisko, rozhodl jsem to brát stoicky a jak říkával děda Mňaukrates: „Dostaneš-li dobré spolumňoukající, budeš šťastný, dostaneš-li asociální, staneš se mňoulosofem“. Takže vlivem okolí a spolumnoukajicích se můj profesní výběr značně zužil. Asi bude ze mne opravdu chytrý kocour. Vůbec o tom nemám pochyby.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama