Lákavý stromeček

Milí kočičáci,
tak už máme to vánoční povyražení za sebou. Naši podřízení nám opravdu nedopřáli vůbec žádnou radost. Obě jsme se s Čertinkou těšily, když jsme spatřily krásnou zelenou jedličku, co to bude za príma prolézačku.
Ale ouha... nic takového, to prý není pro kočky! No, dovolte, jak NENÍ?!?!?
To si naši podřízení tedy dovolují MOC!
Přesto, že jsme obě napjatě číhaly na každé otevření dveří do obýváku, nebylo tak jednoduché si ke krásně třpytivému stromečku plnému zajímavých hraček jenom čichnout. Děsně nás to uráželo, tak jsme po celé vánoce „sekaly dobrotu“ a stromku si „jako“ nevšímaly. Ale děsně nás dráždil. Nečinně jsme ho vydržely pozorovat asi 1 den. Poté, co se pod ním objevily zajímavé hranaté věci různých velikostí, využila Čertinka příležitosti a jednu větší věc obsadila. Uvelebila se na ní a dělala netečnou, až z toho vážně usnula...
To byla příležitost pro mne. Já nejsem jenom tak nějaký strašpytel a výhrůžky jako „jedeš, potvoro“, mě nemohou odradit od strategicky vymyšleného plánu. Pomalu ale jistě jsem pracovala na otupení ostražitosti svých podřízených. Bylo to prostě geniálně vymyšlené, v tom jsem dobrá. Sunula jsem se dlouho nenápadně blíž a blíž... jako že čichám tu nádhernou vůni jehličí, ale mezi námi: vůně tohoto druhu jsou mi ukradené! To tak hovězí masíčko nebo rybí kapsička, to je jiné „žrádlo“! Ale, neodbočujme. První úspěchy spočívaly v tom, že jsem nebyla odehnána, když jsem jenom nenápadně vykukovala mezi větvičkami. Osmělená tím, že mi bylo jenom nevážně pohroženo, zkusila jsem si packnout po obzvláště lákavé cinkající věci. Takové my kočičáci přece milujeme na hraní! Ostražitost mých podřízených se náhle obnovila v plném rozsahu. Udělala jsem hrubou chybu a šla na věc příliš rychle, tak se to nemohlo podařit. Ale objekt mého zájmu byl čím dál lákavější.
Když se podřízení neprozřetelně uklidili z dosahu na dobu delší než pár vteřin, hleděla jsem využít příležitosti a sáhnout si na kmínek stromku a jemně se o něj protáhnout. S pomocí Čertinky jsem už počítat nemohla, protože ta byla evidentně spokojená se svým úspěchem a po stromku šplhat, na rozdíl ode mne, vůbec netoužila. Jenom mě po očku sledovala se špatně hraným nezájmem.
Ale opuštění místnosti našimi podřízenými nikdy netrvalo dostatečně dlouho, abych mohla dokončit celou akci. Zrada spočívala v tom, že ty krásně třpytivé věci vydávaly zvuky, které naše podřízené velice rychle upozornily na hrozící nebezpečí... Přesto jsem nepolevovala v úsilí a protahovala časové úseky akcí na maximum, aby si podřízení mysleli, že jsem dočista ztratila zájem. Dokonce jsem zaznamenala pochvalu, jak jsme se s Čertinkou umoudřily, že už neshazujeme stromek. Naši podřízení už opravdu ztráceli pozornost a obavy z toho, že něco vyvedeme. Došlo to tak daleko, že po svátcích byl obývák už téměř stále otevřen bez dozoru. Musím podotknout, že se tak však dělo v případě, když byly příjemně zahřáté radiátory a moje touha po chrnění na teplíčku zvítězila nad touhou po dobrodružství.
Ve chvilkách, kdy jsem sladce nespala, jsem zaregistrovala, že moji podřízení si pochutnávají na těch (aspoň na některých) třpytivých věcičkách, a to opět probudilo mou zvědavost.
CO KDYŽ JSOU TAM I KOČIČÍ PAMLSKY, které nám byly dosud zamlčeny?!
To se musí prozkoumat!!! A to co nejdřív!!!
Proto už bylo otázkou několika málo hodin, kdy se mi podařilo mou strategii dotáhnout do konce a dostat se věcem na kloub. Nejprve jsem využila chvilky, kdy podřízení ztratili pozornost, a sundala nějaké dlouhé, třpytivé hady. Ti ale nebyli vůbec chutní a taky v nich nebyl zabalený žádný kočičí pamlsek. Usoudila jsem, že ty dobré věci visí výš... a pokusila se vylézt na stromeček. Ten však nebyl dostatečně zabezpečen, ani uzpůsoben kočičímu šplhání... a tak dopadl, tak jak zákonitě musel... na zem! Jenže to už pořízení zavětřili, že se něco děje, protože než jsme s Čertinkou stihly zjistit, kdeže se nacházejí ty dobrůtky, prozradily nás cinkající hračky a my byly přistiženy při trestném činu.
Samozřejmě, že jsme na nic nečekaly a prchaly do bezpečí. Já za pohovku a Čertinka na skříň v ložnici. Skončilo to všechno jenom křikem a dozvěděly jsme se nové přezdívky, že jsme chlupatí zločinci a nedobré opice a kdovíco ještě, což jsme odmítly předem poslouchat.
Tato fáze naštěstí trvala jen krátce. Po zjištění, že se nerozbila žádná z těch lákavých věciček, ale „pouze“ byl promočen plyšový koberec až na parkety, když se z nádržky pod stromečkem vylila při převržení voda, nám bylo dovoleno zůstat nadále v naší domácnosti a neskončily jsme jako pouliční bezdomovkyně.
Naše podřízená to dokonce po nás všechno dala do „původního“ stavu a osušila koberec, jenom s námi už ten den nemluvila a nedostaly jsme kapsičku.
Na druhý den bylo vše zase při starém, Čertinka už po ránu s hrkáním v krabici hlasitě „přepočítávala“ množství kapsiček jsoucích ke zkonzumování, takže se nás našemu podřízenému zželelo a dostaly jsme jednu moc dobrou.
Protože ale naše podřízená ze vzteku ještě „nevychladla“, hledala a našla jsem si preventivně jedno únikové místečko, kde jsem byla docela hezky zašitá, než jsem se sama prozradila hlučným skokem z výšky. Teď už to zase tak geniální zašívárna není, když mě podřízená vyhmátla v komoře pod stropem na krabici se sezónní obuví...
Budu muset zase zapojit mozkové závity a najít ještě vymakanější schovávačku! Takže vás všechny zdravím a jdu o tom přemýšlet. Vaše kamarádka Očenko

P. S.: Foto naší Čertinky pod ještě „nedotknutým“ stromečkem je jediné, co nám z vánoc zbylo. Akce se stromečkem byla ve finále tak rychlá, že fotodokumentaci nebylo možno stihnout.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama