Průzkum dobytého území

Ahoj všechny kočice a kočičáci! Naše podřízená panička mohla onehdá přijít do blázince, jak pravila. Představte si, jaká blbost ji úplně rozhodila... Náš předchůdce kocour Macík, to byl takový bojazlivý „sralbotka“, ale naše podřízená na něj s láskou vzpomíná, protože vůbec nechtěl chodit ven!!! Byl totiž nalezeneček, kterého chtěl někdo utratit, ale on neumřel, vzpamatoval se a utekl a byl nalezen u stanu kluka naší podřízené, jak zoufale mňouká hlady. Kluk ho donesl domů a Macík dostal košíček vystlaný peřinkou na spaní, kde však vydržel jenom jednu noc. A to ještě ne celou! Ráno ho podřízená našla pod hlavou na svém polštáři. No, to teda měl chuť do života, když byl kotě sotva týdenní! A protože si pamatoval, že venku pro něj bylo nebezpečno, odmítal chodit jinam, než na balkon. Dokonce ani na chodbu nevystrčil nos dobrovolně! No, řekněte, je TOTO normální??? Jenomže naše podřízená si zvykla na to, že kočičí plémě se drží doma – a to byl kámen úrazu.
Mne zajímá úplně všechno a nejen na našem balkoně. Takže se konečně dostávám k té infarktové situaci naší podřízené. Mě už prostě delší dobu lákaly dálky. Začalo to útěky na chodbu a do sklepů. Jenomže tam toho nebylo moc zajímavého a za chvilku jsem měla v malíčku (teda v tlapce) všechno, co kde bylo. Už mě to nudilo, tak jsem pokukovala po sousedově balkonu. Pak jsem se jednou rozhodla – a hup – a bylo to! Byla jsem na cizím neprobádaném území, to bylo blaho... Nové podněty, kde co leží a roste v truhlíčku na okně, nové schovávačky za květináčem, možnost nahlížet do cizího bydlení... No, co vám budu povídat. Teda mně se to ohromně líbilo a spokojeně jsem se procházela po zábradlí. Jenomže podřízená i s nekolegiální Čertinkou spustily povyk, ať už jsem zpátky a „co je to za potvoru“, že se toulá kde nemá. Lákaly mě nazpět, ale přiznejme si, to mě jenom potěšilo a vybudilo k tomu, že jsem svůj návrat patřičně protahovala, když jsem věděla, že je o mne zájem. Procházela jsem se po celém nově zabraném území a slastně se protahovala, až jsem usoudila, že je čas k návratu. Vyskočila jsem na roh zábradlí a podívala se dolů z druhého patra. To jsem neměla dělat! Přestože jsem dosud byla za hrdinku, najednou ve mně byla malá dušička. Abych nepřiznala, že se bojím, seskočila jsem zpět do bezpečí cizího balkonu a dělala, že mě ještě baví se procházet tam. Naší podřízené i kočce Čertince už trochu tekly nervy. Podřízená totiž přese všechnu kamufláž poznala, že skok nazpět ve mně budí obavy. Takže horečně přemýšlela, jak mě sundat. Pak si vzpomněla na žehlicí prkno a dovlekla ho na balkon, přičemž doufala, že bude dost dlouhé. Bylo. Naštěstí pro mne. Položila prkno mezi oba balkony a lákala mě domů. No, ale uznáte, že tak lacino jsem se nemohla dát přesvědčit. Vyskočila jsem nahoru a sedla jsem si na vzdálený okraj a čekala. To, že mám možnost se vrátit kdykoliv budu chtít já, mě nesmírně uspokojilo a chtěla jsem si nastalou situaci vychutnat. Podřízená byla ale nervózní a netrpělivá. Lákala mě domů všelijak, ale marně.
To už se na scéně objevil i podřízený. Dostal rozkaz: podrž prkno, já jdu k sousedovi, ať ji vyhodí. Odešla a já jsem čekala, co bude dál. Dostala jsem přitom několik přezdívek, z nichž „potvora chlupatá“ byla nejmírnější. Ostatní už se skoro stydím opakovat, aby neutrpěla má pošramocená kočičí důstojnost. Nemusíte vědět všechno! Samozřejmě, že soused nelenil a vyšel na balkon, což mě polekalo, a protože jsem netušila, co by mi udělal, rychle jsem prkno přeběhla domů.
Zdá se vám, že toto dobrodružství mi stačilo? Omyl!!! Na druhý den podřízená ještě ráno před odchodem potřebovala zalít truhlíčky. Vběhla jsem chytře za ní, protože dobrodružství mě láká pořád. Ale byla jsem spatřena a hbitě odlovena a nešetrně vhozena zpět do bytu. To mě tedy urazilo a vyprovokovalo k akci. Naštěstí vím, že balkonové dveře nejdou zvenčí zavřít. Počkala jsem jenom vteřinku a pak rychle hup – a bylo to. Už jsem se chytře nemotala nejprve pod nohama, protože jsem zjistila, že nejlepší je rychlá akce. Opět jsem si užívala volnosti a slasti na dobytém území. To se podřízené, pochopitelně, vůbec nelíbilo. Už se nehroutila, ale rovnou přinesla žehlicí prkno. Opět marně. Dělala jsem, že se mě to netýká a zkoumala, jestli vše zůstalo odminula na svém místě. Rozhodně jsem se nemínila vzrušovat tím, že podřízené za chvíli odjíždí autobus a podřízený ještě chrupe v posteli, takže odlovení kočky ho prostě nezajímá, což mi vyhovovalo. Podřízená se rozhodla, že mě nechá svému osudu a zavřela balkonové dveře. Opět jsem dělala jakoby nic, ale nahlídala jsem opatrně, jestli se něco doma děje. NIC! No, to si dovolila moc! Už jsem kula plány, co jí za to vyvedu, ale prkno zůstalo jako možnost záchrany mezi balkony, což mě uklidňovalo a navíc se dokonce otevřely balkonové dveře. Ale zase nic víc. Dokonce ani moje spolubydlící Čertinka už o mne nejevila strach ani zájem. Za chvilku jsem ale pochopila proč. Když jsem zůstávala umíněně na cizím území, zaslechla jsem známý zvuk, který mě donutil k návratu. Otvírala se hovězí kapsička, prémiově pro Čertinku, když „ta nedobrá potvora“ nechce jít domů. Jistě uznáte, že u kapsiček neznám bratra. Byla jsem zpět dřív, než si Čertinka stihla líznout. Přece jí to všechno nenechám!!!
Takže až za hodnou chvilku mi došlo, že to byl obyčejný PODRAZ!!! Moje mlsnost mě zradila. Mezitím se balkon definitivně zavřel a podřízená odešla na autobus. Špatně jsem skrývala zklamání, že ta sranda skončila na můj vkus moc brzy. Teď pro jistotu denně hlídám balkonové dveře, kdyby nastala zase vhodná „konstelace hvězd“ a mně by se podařilo vyklouznout na známý výlet. A to si pište, že časem otupí ostražitost našich podřízených a situaci budu řídit zase JÁ! Přece si nedám líbit takovou potupu, aby mi přikazovali, kam smím a kam ne. Čertinka ať si klidně dřepí doma, když se bojí, já jsem kočka odvážná a navíc průzkumnice, já jsem já a budu si dělat co chci.
Zdraví vás Očenko, kočka z přední linie.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama