„TencopřepralMatýska“

Jsem lovec! Bacha na mě!
Nejdřív jsem lovil kočkomat.
Byl obrovský a na ráně. Jak jsem se mu na břiše probudil, ani jsem se moc nerozhlížel a už jsem se zakousl. Ruce, nohy nebo knoflík u svetru, to máte jedno, hlavně vší silou hryzat.

Teď už jsem velký! Bacha na mě!
Když mě kočkomat během půl hodiny po patnácté sundává se stolu, mění barvu v obličeji na tu, co má na zádech, pokud se mi to smekne.
Nevím proč, ale to nevadí, hlavně, že se něco děje!

Ulovený kočkomat taky vydává zvuky. Má uznání!
Kdo říkal, že jsem darebák?!? Bacha na mě! Jsem lovec! Lovím všechno. Všechno, co se pohne.

Ulovené záclony jsou zákeřné. Nevydávají zvuky a přestože zakousnuté, hýbou se a snaží lovce omotat jak pavučina.
Lovím dveře v průvanu. Deku přes postel. Popínavé kytky na zdi. List novin na stolku. Cíp ubrusu pod stolem. Igelitové pytlíky a tašky. Mašle, stuhy, provázky všeho druhu. Lopatičku, co s ní kočkomat čistí záchod. Myšky, míčky i klubka.
Klubka jsou nebezpečná. V mžiku se lovci omotají kolem pacek a někdy v zápalu boje i kolem krku.
Ale já se nedám! Koušu a koušu a zbytky pak za sebou vláčím jako vítěz, co si nosí vlastní slavobránu.

Bačkory i podolek sukně jsou mnohem lepší.
Skočím, kousnu a je to moje! Kočkomat se mě snaží setřepat, ale já se zase nedám a šplhám výš a výš za zářnými cíli!
Nejlepší cíl je kuchyňská linka. Plní se tam misky. Krájí se kuře! A nikdo tam nesmí!

Ale já trénuju na poletuchu.
Že se ubrus každou chvíli ocitne na podlaze, to je jenom jeho vina. Má se na stole líp držet. Odraz při startu nemůžu odfláknout jenom proto, že si kočkomat potrpí na zbytečnosti. Slánku přede mnou dokonce zbaběle schoval. Rozsypaná sůl znamená mrzutost? Nevím proč! Mně je rozsypaná sůl úplně jedno...

Tráva na okně se třese, jak ji Matýsek okusuje.
Vyskočím na topení pod oknem a číhám.
Matýsek zneklidní a začne švihat ocasem u mého nosu. Tak ho ulovím!
To je mnohem lepší kořist než tráva. Ulovený Matýsek nevydává zvuky, ale pere se. Já se ho snažím kousnout a on mě kutálí jako hadráka...

Jeho Rozpláclost Matýska lovím rád. Jak se někde povaluje (a on se povaluje pořád), vyskočím mu na záda jako krasojezdkyně na koně.
Matýsek chvíli předstírá, že tam nejsem a potom se pomalým vláčným pohybem překulí na bok a připlácne mě packou k sobě, že se ani nehnu. Mám otevřenou tlamu a koukají mi z ní všechny moje obávané zuby a on mě chce samou láskou sníst nebo rozmáznout po povrchu zemském, protože má ode mě podrápaný nos.
Vždycky jsem vítěz! Bacha na mě! Koušu ho, co to dá! Jenže přes ty jeho chlupy a špeky nepoznám, jestli si vůbec všimnul...

Matýska jsem ulovil a teď jsem ulovil i deník!
Ne, že by mi o to nějak šlo. Má se se mnou honit! A nezdržovat hlubokomyslnostma.
Zápis se musí prostě vysedět. Na to mám nejlepší kvalifikaci.
Číhám na drzý kurzor na monitoru. Nejsem si jistý, jestli vylétá ze skříně jako moli nebo z té protivné červené myši, co se její světýlko nedá chytit, ani kdybych se na hlavu postavil, a že k tomu někdy nemám daleko.
Na klávesnici sedím každou chvilku na rozdíl od Matýska, který na ní spíš lehává.
Na sepisování hloupostí nemám čas.
Musím vizitýrovat za ledničkou, u sporáku a na záchodě.
Dvakrát denně zvrhnout hlínu z květináče do modemu, aby z něj něco vyrostlo.
Honit granule i kamínky po kuchyni.
Mám tisíc zájmů a povinností! Například dneska hecovat Kačenku, když ji kvůli očkování kočkomat šťoural smetákem pod skříní.

Kačenku nelovím. Vydává zvuky ještě než se k ní přiblížím a kočkomat taky hned začne vydávat zvuky a to není žádná zábava, když o mně ví celá domácnost, jen se pohnu a nemůžu číhat a útočit tajně a překvapit je, jak jsem šikovný!

„Jestli uděláte binec, stěhujeme se k Třínohé,“ oznámil kočkomat a zmizel.

Kdo dělá binec? Já jsem ten nejčistotnější kocourek, co znám! Na to, kde mám uklizené dvě bílé myši a jednu šedou, kočkomat od vánoc nepřišel. Chtěl mi je sežrat luxem, ale nenašel je!

A na záchod chodím vždycky, když ho kočkomat začne vybírat.
Jsem skladný. Vejdu se i s lopatičkou. Jen se mi nesmí plést pod nohy. To ji pak musím ulovit.
Matýsek není tak skladný. Počká, až kočkomat nasype nový písek, a nastěhuje se tam až potom.
Když jsme vyčištění zevnitř i z venku, takříkajíc z podoby, jdeme se podívat, co by bylo k jídlu.
Sotva kočkomat záchod znova vybere, připlíží se Kačenka.
Ona neví, co by chtěla.
Párkrát ji s Matýskem proženeme, hystericky řve a má průjem.
Když si jí nevšímáme, kňourá na záchodě, protože má zácpu.
Kočkomat tvrdí, že záchodové řeči sem nepatří. Tak proč se v tom záchodě pořád hrabe?

Nevím, proč kočkomat zmizel.
Asi, že Kačenka tak vřískala.
My s Matýskem jsme vzorní. Pereme se úplně potichu! Většinou vleže. Matýsek je dýchavičný a na nějaké sportování málo zvědavý. Já zas na něj takhle líp došáhnu a vždycky mám navrch!

Bez kočkomatu se musím hřát jen na topení. Postel mám celou pro sebe. Ani Kačenka se mi tam necpe. Jenom nevím, proč se neumyly misky. To by tak nevadilo, já si nejlepší kousky z konzervy stejně nosím na podlahu. Ale druhý den už v těch miskách nebylo žádné maso! Jak je tohle možné? Na co jsou prázdné misky?! Takový šlendrián! A potom, kdo dělá binec!

Naštěstí se vrátila Maruška. Maruška krájí hlavně zeleninu. Zeleninu já nerad. Když jí vyskočím za krk, lekne se. Ale kočičí konzervy otvírá bezvadně!

Matýsek se nechce stěhovat!
A Kačenka na to není zvyklá!
Mně je to fuk. Ulovil jsem kočkomat, ulovím i Třínohou!

„Z toho mám právě obavy,“ ujistil nás kočkomat, když se zase objevil.
„Je tam spousta neokousaných kytek a věcí, které ještě nikdy nespadly na zem!“
Doplnil malé granule pro mrňata, ty chutnají Matýskovi. Velké granule na čištění zubů nikdo nejí, tak neubývají.

Jen, co otevřel dveře, běžel jsem kočkomatu naproti.
Až do čtvrtého patra.
Když vysupěl za mnou, nechal jsem se milostivě sebrat do náruče a odnést dolů do bytu.
Bylo to ode mne laskavé.
Dbám, aby měl kočkomat pohyb. Ale nepřeháním to. Taky jsme se po těch schodech mohli chvíli honit. Jenže kočkomat je slabý kus. Na lovce v kondici nemá!
Když zkusmo prostrčím hlavu mezi šprdlením zábradlí nad schodištní šachtu, pokouší se o něj mdloby. V tom momentě by mi slíbil království za ženu a půlku princezny k tomu.
Jenom my kočky jsme prostě za všech okolností svobodné. Nedbáme, co si o nás kdo myslí. A to nám dvounozí nejvíc závidějí.

Na usmířenou, že byl pryč, začal hned rozdělovat do misek šunku.
Třikrát jsem mu vyskočil za krk, abych zkontroloval, jestli nešidí.
Nešidil. Ale strašně se s tím loudá!
„Kdybych tě nemusela pořád sundávat na zem, šlo by mi to rychleji,“ remcal kočkomat.
Ale stejně byl rád, že jsem tak přítulný!
A přítulný, to já zase jsem!
Přítulný lovec!

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama