Jak se kočkomat ztratil

Kočkomat zmizel beze stopy.
Maruška šla do školy. Mates chrní a s Kačenkou jako obvykle nic není.

Začínám vonět.
Matýsek poslední dobou houká nespokojeně jako parník v mlze. Čichá ke mně a je nějak nervózní. Už se se mnou ani nechce prát! Jen na dálku vrčí. Cítí ze mě chlapa! A to já jsem! Dlouhý, hubený, samá ruka, samá noha.
Až Laďoš ze Zrzounova zamíří mezi záhonky, protože pozná, že nastal čas „Jít chodit!“, bude jaro a já budu velký! 26. března mi bude půl roku!

Kačenka říká, že smrdím.
Ta má nejmíň co mluvit. Nejspíš si ani nepamatuje, jak voní chlap! Kdy naposledy nějakého viděla?! Ostatně výhružně vrčí, ať se k ní na dva metry přiblíží kdokoliv.

To není žádná hra, když si mě nikdo nevšímá.
Jsem opuštěný a nudím se. Bacha na mě! Taky zmizím, aby věděli, jaké to je!

A tak jsem zmizel.
Naposledy jsem byl spatřen ve středu.
Ve čtvrtek začala mít Maruška podezření a prohledala byt.
Nenašla mě. Vyhlásila poplach.
V pátek se přihnal vyděšený kočkomat a obrátil domácnost naruby.
Bezúspěšně.
Několikrát zkontroloval schodiště a narafičil rozmrzávající kuřecí hned za dveře od bytu. Doufal, že mě ta vůně oblomí a přitáhne zpět.
Prošel sklepní uličky metr po metru a zkoumal neporušenost pavučin, jestli neuvidí nějakou stopu...

Představte si, že ve sklepě nejsou kočičí misky. Ani jedna!
Ve sklepě nejsou dokonce ani granule! To vím jistě, všude jsem je hledal. Jenom v takových mrňavých a složitých krabičkách, do kterých se mi nepovedlo vlézt, ležel jed na krysy.
Tma a zima, spousta škvír a krabic a krámů a zamčených dveří a spousta divných zvuků. Asi jsem musel někde zalezlý usnout vyčerpáním, protože jsem hledající kočkomat vůbec neslyšel.

Vyvěsil letáky s mou fotkou a s telefonním číslem na přední i zadní dveře do domu i na popelnice na obou krajích ulice, protože tam musí dříve či později zajít všichni lidé z okolí.
A pak už se jenom bál.
Že mám hlad. A že je mi zima. A že se mi stýská tak, jako se stýská jemu.
Byl už tak zoufalý, že mě chtěl hledat s vlčákem sousedů. Jenže pejskaři se v pátek odpoledne ve městě nekonali. Jenom takový ten miniaturní rarášek s beruškou na hlavě a ten by se ve sklepě bál, a taky by se mohl ztratit, protože snadno proleze mezi šprušlemi sklepních kójí, ale jestli se vrátí ke své paničce na zavolání, to je sázka do loterie.
A tak jsem byl úplně ztracený a patří jim to!

Třínohá říká: „Vem si svetr! Vem si šálu! Máš teplé ponožky?!“
A kočkomat je otrávený. Připadá si už příliš starý a příliš unavený na tyhle věčné diskuse.
A tak si nevzal svetr. Nevzal si šálu ani teplé ponožky.
V mrazu znova večer prohledával sklepy.
Hledal na dvoře ve sněhu pod zaparkovanými auty.
Obcházel popelnice a místa, kam choděj žrát toulavé kočky.
Vyptával se sousedů...

Už bylo všude hluboké ticho a černočerná tma, když jsem uslyšel, jak se zdrcený kočkomat plouhá někde v dálce a tiše volá čičí...
Zkusmo jsem písknul. Jsem lovec, ale když jsem vyděšený, pištím jako kuře. Kočkomat pořád volal čičí a pomalu se blížil.
Jsem lovec. Na Dárečka slyším jenom někdy a teď nebyla vhodná chvíle na pokusy.
Znova jsem písknul.
A pak jsem ve slabém světle zaprášené žárovky uviděl na druhém konci chodby svůj kočkomat.
Rozběhl jsem se k němu, podlezl zamčené dveře průchodu z vedlejšího domu a vyskočil mu do náruče.
Zachumlal mě pod kabát a dusal po schodech nahoru, aby už jsme byli doma. Cestou šeptal: „Blbečku, co jsi mi to udělal, mohl jsi tam umřít!“ A bulel.
Copak já jsem nějaký „Blbečku?“
Musím se na to přeptat Matýska.
A nebo ne. Jemu se ta cizí slova beztak pletou.
Kočkomat to říkal tak hezky, že je to určitě něco pěkného!

A potom jsme všichni dostali kuře.
Matýsek s Kačenkou za to, že nezdrhli, i když u nich to není žádná zásluha. Prostě jsou líní. Ale když to kočkomat neví, já to na ně neprásknu.
A já za to, že jsem tak šikovný a sám jsem si zmizelý kočkomat zase našel!

A pak se kočkomat porouchal.
Ležel v posteli, kašlal a kejchal jako Kačenka.
To je dobře. Porouchaný kočkomat nemůže nikam zmizet.
Taky nemůže mluvit. To je teprve dobře.
Hladit může.
Nejdřív ho od hlavy až k patě pošlapala Kačenka. Ta má s nemocema bohaté zkušenosti.
Matýsek si k němu lehnul na polštář.
Jenom já běhám, skáču a situaci mám pod kontrolou. A přišel jsem na to! Kočkomat má místo šály v krku kamna! Nevím, kde je chytil. Ale pálí ho tam.

Maruška taky něco chytla. Nevím, proč to chytá, když si s tím pak neví rady. Já chytám jen to, co chci sežrat. Ale tohle spíš sežere Marušku, jestli rychle něco nevymyslí.
Vymyslela čaj s citronem. Ten já nerad.
Všichni jsme v posteli a kočkomat hladí. To jsem zařídíl já! Protože jsem takovej šikovnej.

Sdílejte!  |  O sdílení

21 komentářů

Reklama
Reklama