Čas vod času se stane, že ani takové hodné, klidné a komunikativní kocórek, jak su já, nemá chuť se s nikym vybavovat a nebo se nechat muchlovat. V takovym případě využije někeró z nesčetnéch skovávaček, kery se kupodivu i ve dva plus jedna upravenym na tři plus ká ká nandó. Duležity ale je se pak při vopóštěni takové skovávačky dobře rozhlidnót, esli nigdo nekóká, aby nebyla hnedka vodhalená. To je pak docela sranda sledovat paničku, jak chodí po béváku a fšech se ptá, esli neviděli teho mórovatyho kocórka, že ho nemuže najit. Já se pak zničehožnic vobjevim a je radosti jak na Starym bělidle.
Blonďák se taky vobčas někam sková, ale moc často to nedělá. Ten má úchylku spiš na krabice, když nějaky só, a ty só jako skovávačka naprosto nevhodny, poněvač když se v nich kočka pohne, tak šustijó. U něho mám teda ale dost vobavy, aby ty naše skovávačky neprozradil, páč když někoho panička hledá, tak chodí s ňó a mňóká jak střelené, aby jí v tom hledání pomohl. Jenže kdyby prozradil, tak by se pak taky neměl kam skovat, a tak blbé snad zas néni.
Uplně névěči expert na skovávání je Mufka. Ta, když nechce, aby ju někdo našel, tak ju nigdo nenande a hotovo. Vona totiž jako jediná z nás třech vodhalila tajemství, jak se vodhmotnit a znova zhmotnit.
To bylo před vánocema, nějaké ten rok nazpátek, když panička pekla cukroví. Tenkrát sme eště měli stary vokna, kery větraly aj když byly zavřený, takže síť byla jenom v jednym z nich a kuchyňský to zrovna nebylo. Jenže při tym pečení se udělalo nějak moc teplo, a tak panička to vokno povodevřela, strčila do něho tyčku vod smetáku, aby tam kočka neprošla, a věnovala se dál těstu. My s Blonďákem sme se vobčas pokusili hópnót na linku, abysme zkontrolovali, co dělá, ale byli sme dycky šupem vyexpedovaní do patřičnéch míst, a tak sme to nakonec vyřešili spánkem.
Po několika hodinách se paničce zdálo, že už dlóho neviděla žádnó kočku a tak se šla po nás podivat. Blonďák chrněl na její betli, já na šplhadle a Mufka... Mufka nebyla. Prošla fšecky pokoje, kópelnu, aj na záchod se podivala, nakókla do skříní a do fšeckych škvír, kde by se mohla kočka skovat, šupliky pozvotvírala, ale nic. To už znervózněla a ptala se vobóch pániků, esli Mufku neviděli, ale povidali, že né. Poněvač Mufka je šikovná kočička, tak pojala podezření, esli se v nestřeženym okamžiku neprosmekla kolem té smetákové tyčky a nevyskočila povodevřenym voknem ven. Mladé pánik ju uklidňoval, že ta škvíra je fakt mrňavá a že by tam neprošla, ale už byl taky zviklané. Tak se voblíkl a šel se podivat kolem baráku. Vrátil se asi po půl hodině, no, jak jinak, s nepořízenó.
Velké pánik povidal, že ta kočka musí byt někde v bytě, že tak hlópá, aby zdrhla ven do zimy, néni, ať se podiváme eště jednó. To už sme hledali aj my s Blonďákem, mňókali sme, panička volala: „Mufko! Mufinko! Mufinečko, vozvi se, kde seš?“ ale furt nic. Panička začala natahovat, pánici ju uklidňovali a pré ať si sedne a řídí se svéma radama – když něco, hledáš, tak to nehledé a předstíré, že hledáš neco jinyho, vono se to nakonec nande samo.
A představte si, vono to fungovalo! Najednó, kde se vzala, tu se vzala, vobjevila se Mufka na prostředku pokoje, zívla a začala si čistit kožíšek, jakoby nic.
Sme s Blonďákem vyzvídali, kde byla, ale nechtěla to prozradit. Já su však přesvědčené, že nejaké ten paralelní vesmír to jistí...
Foto: Mufka se právě vodhmotňuje a mizí
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?