Kočrepondence pana Profesora - Intervence

Milý kočlegíku Bubýku Hrošíku,

povidala holka, moje, naše, velká, že máš dnes narozeniny. Že by ti bylo... ne, že ti je 8 let. Je ti 8 let, protože jsi tu s námi pořád. No a protože jsem pozornej kocour, tak jsem usoudil, že ti k narozeninám věnuji další svůj spisodopis, abys měl tam nahoře co číst. Aby ti tam nezakrněly tvoje dvě mozkové buňky, víš, jak pro ně vždycky bylo těžké, než se našly, tak je potřeba je trénovat, víš, kámo?

Stejně... ať bádám, jak bádám, ať to vědecky analyzuji sebevíc, stejně mi to hlava nebere – sice jsi tu s námi dál, ale hrozně nám chybíš. Všem. Pořád.

TSSK!! Ne, to není na tebe kočlegíku, to je na holku. Naší. Velkou! Představ si, že když viděla, že píšu spis, tak mi řekla, že to je dost a že to mám zrychlit, protože ještě nemám zapsanou chalupu 2011 a už za sebou máme chalupu 2012 a že takhle mám ty spisy značně nemňauktuální. A že sebou mám zkrátka mrsknout!! Tsssk! Není vona nějaká omrsklá? Totiž, oprsklá? JE!! Asi ji zas budu muset srovnat! Ale nejdřív teda napíšu ten spis pro tebe!

Tak všechno nej, nej, kočlegíku a moc se při oslavě nepřecpi manou nebeskou a kranulemi, jo?

Jo a holky, nejmladší, prostřední, velká a Tsunamissy a Kalassymita ti posílají moc moc pus čumákovek a pohlazení!

Tvuj Piškot Pišutka


3. 7. 2011
12.00
Jsem zoufalej. Zhrzenej. Zklamanej. Zrazenej. Zničenej. Kocour.

Není tady.

Není tady Jiřinka.

Prý musela zůstat v práci. Povidala to holka Marcela. Prý ji to moc mrzí. Pche! Určitě ji to nemrzí tolik, jako to mrzí mě. Jsem rozmrzelej kocour! Kdo mě vezme do náruče? Kdo mi řekne ty můj Pišínku, já jsem se na tebe tolik těšila? A komu já dám pusu čumákovku a řeknu, že já bych se na mě taky těšil??

Tohle bych teda od Jiřinky nečekal. Zradila mě. Opustila mě a dopustila, abych byl zoufalej. Zrádkyně. Tohle jí neodpustím!! Jak jen mi to mohla udělat? To já bych mně nikdy neopustil!

Hm. Tak nevim. Jiřinka je zrádkyně. Velká holka je taky zrádkyně. Místo podávání růžových náplastí chodí kolem chalupy a mluví do té malé černé placky, jak jí říká mobil. „...jo, hrozně tě hledal... prometl vaší kuchyni, pokoj, letěl k dřevníku, letěl na tvoji zahrádku, pak zas letěl k vám do kuchyně... pořád u toho mňoukal, jak když tě volá... no já vim, že ti taky chybí... jasně, já mu to řeknu, že až přijedeš, uděláš mu lívance... doufám, že uděláš pár i pro nás... cože?? Jo, aha, až co nám nechá ten mlsounek tvůj zlatej... no dík, teda... jo, co dělá teď? Simtě, co pochopil, že tu nejsi, sedí na zápraží jak zmoklá slepice...“

A kruci! Tak holku ta Jiřinky zrada taky pěkně sebrala. Má z toho vidiny. Jsem si tím jistej. Celou dobu jsem se ze zápraží nehnul a i když jsem zoufalej kocour, mokrou drůbež bych určitě nepřehlédl.

12.15
TSSSK! Všechny jsou zrádkyně!! Nejen, že nepřijdou politovat zoufalého trpícího mě, ale ještě nemají dost ohledů k mému utrpení a smutku. Piští. Jásají. Dokonce se smějí. Jsem tolerantní kocour, ale co je moc, to je moc. Kde je nějaká úcta a pochopení pro steskem hynoucího mě??

Kde jsou slova útěchy, vlídná náhradní náruč a růžové náplasti? Co mají co pištět za chalupou, když já jsem před chalupou?? Jeden by tady pomalu vyhynul a ...

A KRUCI! Pištění zesílilo. Něco se děje. Zoufalství musí počkat. Letím tam...

No jistě! Že mne to hned nenapadlo. Příčinou pištění holek je element. Černej. Splašenej. Vůbec mně to nepřekvapuje. Holky jsou v kruhu na trávě za chalupou. Uprostřed kruhu je černej element Vopajšlík a kapři. Dva. Živí. Zatím. Kapry přinesl kluk Tomáš. Asi měli nahradit Jiřinku v uvítacím výboru. Nebo se možná chtěl trošku pochlubit. Položil je na zem. To neměl dělat. Vopajšlík, rozvášněný uvítáním a množstvím pus čumákovek, které dostal od holek, se vrhnul. Ke kaprovi. Chtěl se s ním taky uvítat. Chvíli ho zkoumal čichovým čidlem. Pak ho olízl. Pak se rozhodl pro náležité uvítání. No. Dal mu pusu. Pořádnou! Kaprovi. Kapři určitě naše vítací zvyky neznaji. Kapr se vyděsil. Mrsknul sebou. Vymrštil se. Zazmítal se. Plácnul Vopajšlíka ocasem. Vopajšlík se vyděsil. Vymrštil se a s hlasitě vřískavým skřípotem se pomocí ostře zatnutých drápků evakuoval na nejbližší záchrannou stanici, Nejbližší záchrannou stanicí byla holka. Nejmladší. No. Nebyla to náhoda. Vrána k vráně sedá, stejného uječence si hledá. Opravdu to nebyla náhoda, protože vřískot holky si s vřískotem Vopajšlika nezadal. Jen kapr to pojal s důstojným mlčením. Asi četl můj spis Ječeti stříbro, mlčeti zlato.

12.30
Je v kýblu. S vodou. Kapr. Žije.

12.31
Je u kýblu. S vodou. Holka. Nejmladší. Syčí. Velká holka jí ze zad umývá krev. Na stole má připravený Jodisol. Myslim, že syčení brzy přejde v mnohem hlasitější zvuky. A to ještě holka neviděla své oblíbené triko, které bylo na zadní části obohaceno o asi osm velkých nepravidelných děr.

12.33
Je pod lavičkou. Vopajšlík. Poulí zraky a naslouchá holce Kačce, která ho láká ven a chlácholí ho, že ten ošklivej kapr, který ho tak vyděsil, už je pryč, takže se nemusí bát, že by se ho zas leknul.

No. Myslím, že hlavně už se nemusí bát kapr, že by leknul!

FUJ!! BRR! FUUJ! To jsem se leknul!! CO TO JE?? Jo tááák, to je holka. Velká. Vypotácela se z chalupy. Řekla, že po holky zaječení na Jodisol má protržený ušní bubínek. A že má pocit, že to nám ta chalupa letos fakt hezky začíná. A že má dojem, že si s Vopajšlikem ještě užijeme.

No. Nechci malovat čerta na zeď, ale něco mi říká, že má holka výjimečně pravdu.

Jdu na zápraží ztvárnit etudu „zoufalej trpící k politování kocour, smutkem těsně před vyhynutím“ a doufám, že holka s resuscitačními růžovými náplastmi nakluše dřív, než se tam objeví ta zmoklá slepice, protože by zas všichni řešili, jak ji osušit a já bych zase byl opomíjenej. Kocour.

Piškot Pišutka v.t.

Foto: Pusa čumákovka kaprovka.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama