Milý kámošíku Bubýku Hrošíku,
vsadím se o pět růžových náplastí, že se tam nahoře nestačíš divit, co se to tady dole děje. Úplně tě vidim, jak chvílemi i zapomínáš soukat do sebe kranule nebo hovězíčko, kranule ti padaji z úžasem pootevřené tlamky a hlavně na to kulíš oči tak, jak jsi to uměl jen ty. Ale tak co už, tobě nahoře už je to jedno a my tady dole se s tím nějak srovnáme. A neboj, ať se děje, co se děje, pořád u nás platí heslo S úsměvem jde všechno lépe! A koneckonců, my se nudit nebudem...
Že jsme se nenudili ani na chalupě, to jsi určitě seshora viděl. Jen nevim, jestli jsi to stihl sledovat, hele, doléhaji tam k vám nahoru taky zvuky? Jestli jo, tak snad vás tam skřípání černého elementa moc nerušilo v nebeském rozjímání. A abys věděl, proč tolik skřípotu, tak ti o tom něco napíšu.
Tak se tam opatruj, kámo, a mysli na nás. My na tebe myslíme pořád, každý den a ani nám to nemusí nikdo připomínat.
Tvůj vzpomínací kocour. Teda kámoš. Teda Piškot. Pišutka.
4. 7. 2011
Tak nevim. Je tady. Není tady. Je tady. Není tady. Je tady. Není tady. Je tady. Je všude!! Element. Černej. Je na prášky. Holka. Moje. Velká. Povídala to Marcele. Dodala, že neví úplně přesně, jestli je to na prášky nebo na panáka, ale že je to stejně jedno, protože nemá ani jedno. Marcela jí ochotně nabídla resuscitační roztok. Nějaký rum. Neznám. Ale asi nebude lepší než růžové náplasti, protože ho odmítla. Holka. Moje. Velká. Řekla, že po rumu by viděla elementa ještě víckrát, než už ho vidí, a to by ji zaručeně dorazilo.
6. 7. 2011
Jsem ve spisovně. Jsem v rybízové spisovně. Mám tu přehled. Mám tu myš Evelínu. Společně pracujeme na spisu Ptáka poznáš po peří, vlka po srsti, člověka po řeči, Vopajšlíka po skřípotu. Černý element vydává při přesunu mezičasem a meziprostorem nadšeně skřípavé zvuky, přerušované jen občasným vykviknutím. To když zakopne. Nezakopává jen na schodech. Zakponul o práh u dveří. Vymetl půlku chodby, vyskočil, skřípavě zajásal a pokračoval v přesunu. Zakopnul o trs trávy u řeky. Začal se kutálet ze svahu do řeky. Po zařvání holky nastartoval pud sebezáchovy. Vytřeštil baterky, vysunul brzdné cepínky a zastavil se. Veselým zaskřípáním občerstvil pobledlou holku a zmizel do roští. Naději holky, že v roští chvíli setrvá a bude pět minut klid, zmařilo vzápětí vítězné skřípání a radostné výkřiky holky Marcelky „Jééé, Vopajšlíčku, ty jsi krásně přistál na stole, to nevadí, kafe utřeme, střepy sesbíráme, pojď se pochovat...“ Na zavytí holky, velké, že jí brzy budou vomejvat, odpověděl Vopajšlík zvláště procítěným zaskřípěním.
8. 7. 2011 14:45
Jsem nadšenej kocour. Je tady!! Je tady! Ne Vopajšlík. Ten je všude a nikde. Jiřinka je tady! Jsem v její náruči. Vrním. Dávám jí pusy čumákovky. Vrkám jí do ucha drobné výčitky. Jak to, že mne opustila?? Opustíš-li mne, nevyhynu, ale vzroste spotřeba růžových náplastí! Opustíš-li mne, taky nevyhyneš, ale nějaký balíček resuscitačních prostředků pro trpícího mě bys mít mohla... JO!! JO!! Jsem šťastnej kocour. Má. Jiřinka. V tašce. Náplasti. Hodně. Jsem pro svět a vědu zachráněnej kocour. Navíc jsem blaženej kocour. Jiřinka mi šeptá do sluchového čidla, že jsem jí strašně moc chyběl. No však! Já bych si taky chyběl.
14:56
Jiřinka přestala šeptat. Zbystřila. Zaposlouchala se. Pak se zeptala, co to je za divné zvuky. Jestli tady letos zase hnízdí chřástal. Zpoza chalupy vyběhla holka. Moje. Velká. Uštvaným hlasem ze sebe vychrlila, že „to není chřástal, ale daleko horší případ, ahoj Jiřinko, to je dost, že jsi tady, já pak přijdu, teď musim najít Vopajšlíka.“ Jiřinka pravila, že by ho chtěla vidět. Holka odvětila, že to ona taky, protože už ho půl hodiny neviděla, jen ho slyší. Na to se od pergoly ozvala Marcelka: „Neboj, je tady.“ Od řeky zazněl hlas holky, mojí, prostřední: „Vopík je tady se mnou,“ od dřevníku volá kluk Tomáš: „Teto, neboj, Vopik mi tu pomáhá se dřevem,“ od lavičky za chalupou haleká druhá Marcelka: „Vopíííík je u mněěěěě, jíme spolu rohlík,“ a od hřiště velkou holku uklidnila nejmladší holka: „Mami, je tadýýýý, honí tenisák.“ Jiřinka znejistěla a vykulila na velkou holku oči: „Proboha... kolik jich máte a to se všichni jmenují Vopajšlík??“
11. 7. 2011 13:20
Jsem pracovitej pilnej pozornej kocour. Nic mi neunikne. Neunklo mi, že se něco chystá. Prý došlo k nejhoršímu. Prý se musí vyklidit dřevník. Musí se vyklidit, aby nespadl. Prý je značně rozkolísán a rozvrzán, protože po něm pořád skáčou a rajtují nějací nenechaví vandalové. Nevím tedy, kdy je tam velká holka viděla. Jsem v dřevníku každý den několikrát, ale žádné vandaly jsem tam neviděl. Tsunamissy a Kalassymita také ne. No. Jsem ale rád, že vandalové dřevník rozkolísali, protože mám možnost uplatnit své bohaté pracovní a vědecké zkušenosti při pracovní činnosti.
13:30
Jsem předvídavej kocour. Správně jsem předvídal, že bez mé pomoci by to nešlo. Jde o složitou pracovní záležitost, která vyžaduje dodržení postupu. Původně stanovila postup holka. Velká. Moje. Řekla, že nasekané dřevo se bude z dřevníku vyndavat na kolečko. Kolečkem se převeze ke kůlně. U kůlny se vyndá. Složí se před dřevo nenasekané, tedy polena. Po vyprázdnění kolečka se pojede pro další dřevo, naloží se, odveze se, vyloží se, odjede se... a tak pořád až do cíle, kterým je prázdný dřevník. PCHE!! Jsem systematickej kocour. Nemám rád neřád! Práce vyžaduje řád. A ten jsem do konání svých holek vnesl. Především jsem jim vysvětlil, že není možné brát dřevo nahodile, jak jim padne pod ruku. Je třeba vybírat, které kousky budou naloženy přednostně. Přednostně musí být naloženy ty navrch. Obětavě jsem přednostní kousky označil vlastním mourovatým tělesem. Otázky holky, proč musím sedět zrovna na těch kusech, které chce vzít, jsem velkoryse přešel. Pokusy holky odebírat dřevo z prostředka řady jsem také přešel – na holky rameno poté, co se dřevo začlo kácet a sypat. Otázku holky, jestli nechci jít na střechu, k řece, nebo rovnou úplně někam do háje, jsem také neřešil. Jsem zodpovědnej kocour a nemohu se nechat rozptylovat nedůležitostmi, když mám před sebou důležitý vědecký úkol – správně vytyčit trasu pro kolečko. A nejen vytýčit, ale také po ní holku vést a dovést od bodu D – dřevník až k bodu K – kolna. Nemohu dopustit, aby bloudila!!
13:45
Holka se chopila kolečka, zasupěla, zabrala. Zodpovědně jsem nakráčel před kolečko. Velmi, velmi důstojně, vědom si závažnosti svého poslání, jsem kráčel před kolečkem a razil mu cestu neprobádanou trasou. S hrdostí jsem vnímal, že bez mé navigace by přesun kolečka nebyl možný, protože holka místo, co by se soustředila na trasu, plýtvala energi pokřikováním na nějakého mameluka, který se má okamžitě uhnout nebo aspoň zrychlit, jinak bude přejetej.
Po dosažení bodu K jsem hbitě přistoupil k výkonu další důležité fáze. Vlastním mourovatým tělesem jsem holce přesně stanovil místo, kam má dřevo skládat. Šlo o pohybově náročný úkol, protože dřevo skládala i prostřední a nejmladší holka a musel jsem vyvinout značné úsilí, abych stihl ukazovat místa všem třem. Nejsem ale žádné vořezávátko. Stihl jsem to. Za to jsem byl stíhán nevlídnými pohledy velké holky, která se zřejmě obávala, že se zbytečně vysílím a budu vyžadovat resuscitační náplasti. Jsem sebezáchovnej kocour a vysílení jsem předešel tím, že od bodu K k bodu D jsem se nechal přepravit v kolečku, čímž jsem docílil jeho plynulého vytížení. V polovině trasy ke mně do kolečka přistoupilo Tsunamissy. Tím jsme vytvořili historicky první hromadnou veřejnou dopravu v osadě. Požadavek Kalassymity, že se nebude mačkat s námi v dopravním prostředku a chce vlastní taxi přepravu na holky zádech, zamítlo taxi s odůvodněním, že už tak si připadá jako pitomec a uvažuje o kočkocidě. Zmínka o kočkocidě pobavila Tsunamissy natolik, že při kontrole dřeva v dřevníku začalo zadními hrabáky odkopávat naskladněné dřevo. Znemožnilo tak plynulost nakládání, protože velká holka odmítla být praštěná letícím polínkem. No. Jako by bylo ještě co zkazit, že jo.
Pracovní výkon naší úderné pilné jednotky si nenechala ujít holka Manka. Ocenila hlavně můj bezchybný navigační systém, jehož princip jí popsala velká holka: „Jo. Fakt mi takhle překáží před kolečkem pokaždý, když jedu. A čím víc nadávám, tím jde pomaleji.“
Tsss. TSS! Nevděk světem vládne! Prý pomaleji!! Musím jí doporučit, aby si zopakovala mé spisy Práce kvapná, málo platná a Kde je kocour, tam je cesta!! Už jsem byl skoro uraženej. Kocour. Ale holka Manka se přestala smát a uznale řekla: „No to musím říct Jardovi, aby se přišel kouknout, jak ti krásně pomáhají!“
JO!! JO!! Jsem hrdej. Kocour! Konečně někdo ocenil naši pomoc, snahu a zásluhy. Pyšně jsem rozvlnil mourovaté kormidlo, napřímil vousky a zvedl důstojně hlavu.
A velká holka řekla: „Jo. To jo. Pomáhaji. Pomáhaji mi. Do blázince.“
Piškot Pišutka v.t.
Foto: Zrakovými čidly pečlivě vyměřuji trasu transportu dřeva, zde bod D - dřevník.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?